Černý Ovce

⸸09.⸸

⸸🖤⸸
⸸ KAPITOLA 9. ⸸

Bolela mě hlava. Nemohl jsem spát Stále jsem cítil, jak se mi do kůže zarývá bič, kterým mě mlátili. Kousnu si do vnitřní tváře. Nemohu mu věřit. Nevím, jestli mu můžu věřit. Věděl, že se tady tohle děje a i přes to mě v tom nechal.
Tichounce ležím v jeho posteli, zabublanej pod dekou a schoulenej. Sleduj , jak vyplňuje různé papíry, čte si je, některé trhá a vyhazuje. Zdobená lampička osvěcovala jeho stůl. Byl unavený, šlo to poznat. Přesto dál pokračoval v činnosti celou noc. Párkrát si dal pauzu, kdy si podepřel bradu a díval se do prostou před sebou. Nejspíš tak přemýšlel., měl totiž úplně jiný výraz ve tváři.. ustaraný a nejistý. Takového jsem ho ještě neviděl. Pokaždé působil jako někdo, kdo tu má opravdu velkou moc.

Uvědomoval jsem si, že je to jen člověk, který má city. Ale právě proto bych si měl dávat větší pozor. Neříká se jen tak, že lidé jsou největší monstra. Sobecká stvoření, která touží po moci. Byla to pravda. I otec takový byl a povahu zdědil i Sebastian. Tu zlou jiskru v očích. Ten pohled lačnící po tom být ten, kdo bude velet.
Podívám se do jeho modrých studánek. Nikdy jsem v nich neviděl nic takového. Vždy byla stejné, chladné a utěšující. Bylo nemožné z nich vyčíst jakoukoliv emoci. Jako by je ani neměl. V jisté míře mě to děsilo.

Naše pohledy se střetnou. Neuhýbám, nijak nereaguji, ani nepociťuji změnu pocitů. Přesto slyším, jak jeho srdce na chvíli rychle rozbuší. Odloží propisku a dojde ke mě. Stále ho sleduji. Sedne si na kraj postele a pohladí mě na rameni. Jeho ruka byla trochu studená. Viděl jsem mu na očích, že mi chce něco povědět. Možná něco důležitého, možná něco co odpoví na všechny mé otázky.
Mlčel.
Zamrzelo mě to. Uhnu pohledem a víc se zachumlám pod deku, kterou mám až pod bradou. Znejistil jsem ještě víc, bál se, proč tu skutečně jsem. Jeho dotek byl více než reálný, ale nevěřím mu. Nemohu ničemu věřit.

,,Remingtone.." Hlesne mé jméno tichým chraplákem. Tělem mi projede vlna elektřiny. Cítil jsem, jak se mi zježily chloupky na krku. Na hrudi se mi rozlévalo teplo. Co je to?
,,Mrzí mě, že si to musel zažít. Nic takového se nemělo stát." Konečky prstů se dotkly mé tváře, palcem po ní přejede. Zavřu oči, nechci to poslouchat, ani na to myslet.
,,Slibuju, že se to už nikdy nestane." Zní sebejistě, odhodlaně. Nevěřím mu, prostě ne.
Skloní se. Jeho tvář se přibližuje, jeho rty s narůžovělým odstínem. Napadne mě, jak asi chutná jeho krev? Oh ano~ ta krásná teplá krev~ Jen při vzpomínce na tu lahůdku se ihned ozve můj hlad v podobě silně kručícího žaludku. Kor v místnosti, kde bylo ticho se to opravdu rozléhalo. V ten moment mi bylo trapně, měl jsem chuť zalézt někam mimo civilizaci.

Pousměje se a ruku stáhne.
,,Donesu ti něco k jídlu." jen co to dořekne, odejde z pokoje a nechá mě tam samotného. Obejmu si bříško, které mě už i z hladu bolelo. Aspoň můžu být chvíli sám..
Nevím jak se v jeho přítomnosti mám chovat. Jsem naštvaný, nevěřím mu, ale když se mě dotkne.. Vybuchuje ve mě ohňostroj. Chci aby se mě dotýkal, aby byl v mé blízkosti. Jsem z toho zmatený. Nejradši bych na něj křičel a utekl, druhé já by ho obejmul a nikdy nepustilo. Nerozumím svým citům. Unavuje mě to a přivádí do rozpaků. Nikdy jsem neměl problém kontrolovat své chovaní, pocity, mysl. Tady se vše změnilo. Přijdu si slabý, poddaný a bezcenný. Nebo aspoň chtějí abych se tak cítil.. Vede se jim to dobře.

Zaklapnou dveře. Kouknu k nim s hrůzou, že je to Jeff. Jeho chladné oči mě však ujistí o bezpečí a talířek s moučníkem, který drží v ruce mi vykouzlí úsměv na tváři. Znovu si přisedne. Opatrně se též posadím a koukám na moučník. Modlím se, aby se mi tohle jen nezdálo. Při pohledu na tu cukrovou nádheru se mi nesbíhají jen sliny.
,,Jen se snaž nedrobit." Poví a talířek mi položí na klín. Ignoruji tu větu, rychle čapnu lžičku a naberu si sousto, které si dám do pusy. Mé chuťové buňky zažívají extázi o jaké se jim v životě nezdálo. Jemná, sladká, dokonalá chuť. Dokonalost sama o sobě. Dám si další sousto, další a další. Vnímám jen tu chuť a to, jak se mi pomalu plní žaludek touto dobrotou.
,,Pomalu ať ti nezaskočí." Kouknu na něj. Rty se mu stáčejí do úsměvu. On se.. On se skutečně usmíval!
,,Nemusíš spěchat, nikdo ti to nesní." šeptne a prstem mi setře drobky z koutku. Normálně bych na něj zůstal hledět s tím, proč na mě sahá, ale místo toho si dám do pusy další kousek moučníku. Tentokrát v klidu a řádně ho pokoušu a vychutnám si jeho jedinečnou chuť.
,,Pokud budeš chtít, donesu ti ještě jeden." Stále na mě kouká. Uhnu pohledem a dal jím.

Spolknu poslední kousek a talířek odložím. Ze zdvořilosti poděkuju. Cítil jsem se dobře. Dodalo mi to opravdu hodně energie. Po takové době konečně dobré jídlo. Moc rád bych si dal ještě jeden, ale nechci být vyžírka. I když vím, že tohle na dlouho nepotlačí hlad. Už dlouho jsem ji neměl a cítím, že to na mém těle má dopady. S takovou za chvíli dost možná zkolabuju a skončím jak sušená treska.

Kousnu se do spodního rtu a zachvěju se při této myšlence. Nechci aby se mi něco takového stalo. Prostě nechci! Ale co s tím nadělám? Nikdo tu jako dobrovolná krevní banka nechodí a i kdyby jo nemám se jak zakousnout. Ač mi pomalu špičáky dorůstají, není dostačující. Jestly dorostly o pár milimetrů? Nevím.

Nadechnu se.

,,J-já-" zadrhne se mi hlas sotva vydám hlásku. Pohladí mě na tváři. Má tak velkou dlaň, i krásně hřeje.

,,Vím, seženu ti nějakou. Nechci abys mi tu zprůhledněl. Už tak si bledý jako stěna." Proč se cítím tak zklamaně? To jsem opravdu doufal, že bych se mohla napít jeho krve? Myslel jsem si, že se nade mnou slituje a nechá mě, abych si vzal.. Jsem naivní.

. . .

Něco mě lechtá na tváři. Je to protivné a příjemné. Ne- je to protivné. Otevřu oči a zamžourám. Jemné vlající závěsy si hrály se stíny. Do místnosti z otevřeného okna proudil příjemný svěží vzduch, který voněl po dešti. Šumění lesu se sjednotilo s šumem dešťových kapek. Bylo ro uklidňující, nechtělo se mi vůbec vstávat. Dokázal bych se celý den válet v této pohodlné, nadýchané a voňavé posteli. Víc se roztáhnu, ruce napnu a protáhnu se. Křupne mi potichu v zádech a v loktech. Na rtech se mi vyrýsuje úsměv když se mým tělem rozlije pocit uvolnění.
Rukou ždrcnu do něčeho kovového a teplého, uslyším cinknutí.
,,Huh?" otevřu zeširoka oči. Posadím se a kouknu se, co to je. Na druhé půlce postele byl košíkový podnos, v kterém byla skleněná, místy kovová, pozlacená konvička s oranžovou tekutinou, ve stejném stylu šálek a talířek přikrytý lesklým poklopem, myslím, že se tomu říká gloš, Emerson si na to vždy potrpěl. Působilo to vznešeně a luxusně až jsem se bál, co tam vlastně bude. Ovšem zvědavost je mocný pán a nenechá mě klidným. Prvně zkusím, či gloš není ze stříbra, proto na chvíli přiložím jeden prst. Když se nic neděje, stále opatrně chytnu úchop a nadzvednu ho. Ihned ucítím sladko kyselou vůni. Odložím gloš na postel a oči se mi rozzáří jako hvězdičky. Nemohl jsem uvěřit tomu co právě vidím. Buď je tohle jen sen, nebo si skutečně pochutnám na vaflích s borůvkovým krémem a kakaem. Protřu si oči či je to doopravdy skutečnost.
Nic z toho nezmizelo. Zeširoka se usměju, vezmu vidličku a odloupni si. Dám si sousto do úst a chytnu si tváře.
,,Bože tak sladké~ jemné~ a dobré~" rozplývám se až mi slzička ukápne. S radostí se vrhnu do jídla. Vše sním a na talíři nenechám jediný drobeček. Nikdy bych nevěřil že mi vafle udělají takovou radost.

Z chodby se ozvou hlasy. Lehnu si a zapluju pod deku, nohy přitáhnu k tělu a zavřu oči. Otevřou se dveře. Rozeznám jeho hlas a pak jeden ženský. Přišel mi povědomý, ale nevím kam ho zařadit. Když se dveře zavřou je ticho, jen kroky po místnosti. Šustění a otevírání šuplíku. Pootevřu očka a nenápadně na něj kouknu. Převlíkal se a já mohl vidět jeho záda a potetované paže. Jeho kůže vypadala hladce a nedotčeně. Lákala mě. Obleče si černou košili s dlouhým rukávem. Zavře podlouhlé šuple komody a otočí se ke stolu. Otevře dopis, který odloží na stůl. Začne si zapínat knoflíky a u toho čte dopis. Nemohl jsem od něj odtrhnout zrak. Hltal jsem pohledem každičký centimetr jeho odhalené hrudi až do chvíle, kdy si zapnul předposlední knoflík u krku.

Zvednu pohled a střetnu se s jeho očima. Nahrne se mi horkost do tváři. Věděl snad, že se koukám?

⸸🖤⸸