Černý Ovce

⸸ 24. ⸸

⸸ KAPITOLA 24. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

 Obchází mě a při tom si mě prohlíží. Je pro mě těžké se soustředit a nedívat se na jisté partie. „Ahm-" Pokusím se něco říct, nemám však nejmenší ponětí, co bych jí měl říct. Pokusím se něco říct, nemám však nejmenší ponětí, co bych ji měl říct. Znepokojuje mě, že zjevné ví, nebo aspoň tuší, kdo jsem. Nevypadá jako někdo z vesnice, z čehož vyplývá, že bude z pevnosti – v horším případě někdo z venku. Vzpomenu si na Andyho slova. Kdyby to zjistili, stalo by se něco strašného. Patří mezi ně? Je ta špatná? Nepůsobí jako někdo, kdo by mi ublížil. Zastaví se přede mnou a její oči si mě naposledy změří od hlavy až k patě. „Myslela jsem, že budeš větší ubožák podle popisu Tatiany." Zatnu čelist a polknu hořké poznámky. Nesmím být zbrklý. „Když víš, kdo jsem, nechtěla by si se představit?" Její koutky se povytáhnou do úšklebku. „Že mě to nepřekvapuje." Poví s pobaveným tonem v hlase. Její reakci jsem nečekal a nechápu co jsem řekl podle ní tak vtipného. Uvolní svůj postoj a dodá: „JE zakázané se představovat mimo oficiální schůze. Tohle je základ kodexu, který zjevně neznáš. To je vážný prohřešek, za který se nemilosrdně trestá. Byla by však škoda poškozovat pohlednou tvář, takže nad tím přivřu oči." Horkost mi zalije tváře. Tohle mi opravdu nevyšlo. Nikdy by mě nenapadlo, že je tohle v nějakém kodexu, nikdo mi o tom ani neřekl. Jak bych to tedy mohl vědět?

Její teplé prsty se dotknou mé tváře. „Přečti si menší knihu s názvem Nexus Amet, aby si předešel chybě. Ne všichni jsou schovivaví." To mi lichotí? Zaraženě na ni hledím a nejsem schopen slova. Tak tohle jsem posral... Ať řeknu cokoliv, může to být špatně. Něco, co obrátí proti mně. Jsem ve slepém koutě. Svázaný a plně odzbrojený. Zhluboka se nadechnu. „Omlouvám se za vzniklé nedorozumění. Nebylo v mém plánu Vás jakkoliv urazit. Ano, máte pravdu, jsem nový a zatím nemám přehled o všech pravidlech – což mě neomlouvá. I tak, prosím o prominutí a šanci to napravit." Slova ze mě vychází zcela přirozeně, ani nevím, kde jsem na nich byl. Dívka si s údivem založí ruce na hrudi. „To máš ze své hlavy, nebo od tech před tebou?" Vztáhne ke mě ruku, dotkne se mého ucha – automaticky ucuknu. „Co to-" Pousměje se a z vlasů mi vytáhne suchou větvičku „Odpovíš?" Rukou setrvává v mých vlasech. „Rád bych řekl, že z mé hlavy, ale pravdou je, že si nejsem jistý." Zvolím upřímnou cestu. Mám pocit, že teď lhát se nevyplatí, i ona vypadá, že lži nepřijímá. Uchechtne se „Si roztomilý." Její tvář ozdobí úsměv. Příjemně hřejivý úsměv. „Chápu, že si potřeboval vypadnout. Někdy e potřeba si pořádně vyvětrat hlavu. Člověk by zešílel, kdyby nevytáhl paty z pevnosti, kor z té, kde jsi ty."
Mile mě její slova překvapí i potěší. Uleví se mi, opadne ze mě všechen stres a strach. Jako by ho ze mě smyla. Podívám se ji do očí, uklidňuje mě. Možná je to rychlý závěr, ale nemyslím si, že je zlá. A pokud ano... tak jsem to nepoznal a nijak mě to netrápí. Je tak krásná, že bych se jí nechal i zabít.

„Co kdybychom zapomněli na formality? Stejně tu není nikdo, koho by zajímaly." Upraví mi kabát, který poté odhrne a přes košili se dotkne mé klíční kosti. „Formality mi nikdy nešly." pousměji se. „Jak se jmenuješ?" Zeptá se a dál mi hladí hruď. „hm.. Na to jsem se ptal dřív." „To ano, ale já se ptám teď." V očích má ďábla, který mě k sobě vábí. Pohladím její tvář a skloním se. Zastaví mě její dlaň. „S cizinci se nelíbám." Provokuje snad? „A když ti řeknu své jméno?" Šeptnu a vnímám jak rozepíná knoflík košile. „Tak o tom popřemýšlím, Remingtone." Šeptne nazpět a než stihnu zareagovat, jak ví mé jméno, přitiskne své hedvábné rty na ty mé. Mysli se propadám do zvrácených scénářů, které mohou nastat – rád je všechny vyzkouším.
Odtáhne se pár centimetrů a podívá se mi do očí. „Vždycky jsem chtěla vědět jaké to je políbit upíra." Rozepne další knoflík. „Jaké to je?" Letmo se otřu o její rty. „Velmi příjemné." šeptne a krátce mě políbí. Rozepne již čtvrtý a rukou proklouzne pod látku. Své jemné polštářky přisaje k mému krku a obdaruje ho několika motýlími polibky. Cítím se jako v sedmém nebi, a a zároveň jako bych se nacházel v devátém kruhu pekla. Horkost mi proudí tělem v impulzech při každém doteku.

Co to děláš? Tohle není správné... Co by na to řekl Andrew? Určitě by ho to mrzelo. I když, nemyslím si. Sám řekl, že k němu nemám projevovat city. To kvůli němu jsem se cítil tak mizerně. Tak proč bych se teď nemohl cítit dobře? Budeš toho litovat. Nelituju ničeho pro co jsem se rozhodl. On to zjistí. Jak? Není tady. Tak si přestaň vymýšlet blbosti. Jediný blbosti tu děláš ty.

Nějak si to neuvědomuji, s rozepnutou košilí a kabátem někde na zemi mě vede k jezírku. Čím blíže jsme byli, tím tepleji mi bylo. Sám bych ze sebe teď i to oblečení svlíkl. Ovšem ona se o to postarala sama. Vnímám pouze její prsty na mém těle, rty a teplý dech na krku. Mé ruce na jejím těle, její hladké kůži. Teplou vodu, nádherné tělo přitisknuté na mém. Ahh
Vše se děje tak rychle. V blesku, který následuje podivná tma.

Nadechnu se chladného vzduchu, který mi zaplní plíce. Otevřu oči, dívám se na šedivou oblohu, z které se snáší drobné sněhové vločky. Pomalu se posadím a rozhlédnu se kolem sebe. Poznám prostředí kolem sebe, nacházím se v lese kousek od pevnosti. Že by to byl jen sen? Nejspíš jsem se uhodil do hlavy a měl bludy. Vysvětlím si aspoň útržky, které si pamatuji. Dost možná to byly vzpomínky tech přede mnou. Nevyznám se v tom, ne když je to tak živý. Vstanu a nasednu na koně, který poslušně stál hned vedle mě. Slunce zapadá a já celý den v tahu, bez ohlášení...

Cítím ve vzduchu značný průšvih, kterému se nevyhnu.

⸸ 🖤 ⸸