Černý Ovce

⸸ 18. ⸸

 ⸸🖤⸸
⸸ KAPITOLA 18. ⸸

Po zbytek oběda jsem poslouchal jejich rozhovory, nevnímal jsem o čem se bavili. Upíjím ze svého pohárku a sem tam koukl na svůj nedotčený zákusek. Mám hlad, ale je mi hloupé jíst před ostatními. Cítím se trapně za to, že jsem snědl víc než ostatní. Nejspíš jsem hulvát i Tatiana to o mě po celou dobu říká. Předhazovala to stále dokola jako mršinu před hladové vlky. Mohu jen přehlížet potutelné úšklebky a znechucené pohledy od zbytku stolu. Dost mě mrzí, že to Andrew také přehlíží, i když z jeho strany cítím vztek, nic nedělá. Nevyjadřuje se k tomu, nic. Jako by ho ta fůrie měla přišlápnutého k zemi. Zajímalo by mě kdo ji dal pravomoce takto zesměšňovat osoby na stejné straně stolu. Pokud je má domněnka správná, na konci sedí méně důležití, ve středu průměr, čtyři místa před námi to budou už tady důležití lidi a nakonec já, Andrew a ta babice. A pokud mé znalosti stojí aspoň trochu za to, tak osoba, která má nejvyšší slovo, sedí ve středu. Což ona není. Tím pádem, by si na mě neměla dovolovat.

Trochu sebou cuknu, když ucítím letmý dotek na svém koleni. Kouknu co se děje, pohledem se střetnu jen s modrýma očima svého pána. Svého- pána? „Půjdeme už." Pousměje se a vstane. Všichni už odešli což jsem zaznamenal teprve teď. To jsem opravdu tolik nevnímal? Vstanu a všimnu si, jak služebná odnáší můj zákusek. Nyní lituji toho, že jsem ho ani neochutnal, víc mě užírá vědomí toho, kolik jídla se vyhodí. Ve vesnicích jsou lidé vděční za každý kousek suchého chleba, ve městech na tom jsou lépe, ale tady je jídla jak na hradě, i přes to, že jej tolik nesní. Nechápu to, jde to zcela mimo můj rozum.

„Jsi v pořádku?" Pohladí mé rameno, jeho hlas byl starostlivý, ale co mu mám říct? Na co se vůbec ptá? „V naprostém," pousměji se „nemusíš si dělat starost." Snažím se svými slovy ujisti jeho ale především sebe. Nechci aby si kvůli mě přidělával starosti. Přikývne a dál se neptá, za což jsem vděčný, nechce se mi nic vysvětlovat, nebo rozebírat. Prostě si musím zvyknout že tu vše funguje jinak, než si můj mozek myslí. Vrátíme se do pokoje. Andrew si sundá kabát a pověsí jej na věšák z jeleních parohů se zabroušenými špičky. Projede mnou nepříjemný pocit, když se podívám na ulomený paroh. Jako by mě s ní někdo probodl. Vybavuji si šero pokoje, zuřivost uvnitř mě a bolest. Nepopsatelnou bolest, kdy mi břichem projede nerovnoměrný předmět a roztrhá mi vnitřnosti. Stalo se to, opravdu se to stalo, kdysi dávno... Pamatuji si to- přesto žiju. Stojím tu, dýchám a mé tělo je v celku.

„Remingotne?" Na rameni ucítím dotek, škubnu sebou a kryji si břicho, aby mě nemohl bodnout. Osoba mě otočí čelem k sobě. Oceánový pohled mě ujistí, že jsem v bezpečí, přesto si kryji své tělo, kde se nacházel ulomený kus. Chvíli se na mě dívá, pak pohledem mikne k věšáku a zpět ke mně. „Nechám ho vyhodit, pokud ti vyvolává vzpomínky." řekne rozhodně. Zhluboka se nadechnu, asi pro pocit a ujištění funkčnosti mého těla, ruku svěsím podél těla a druhou chytím tu jeho spočívající na mém rameni. „Nemusíš to dělat, vím, že je to jen vzpomínka těch přede mnou." pokusím se aspoň upřímně usmát, když už lžu. V ten moment jsem nevěděl, že je to Jejich mysl, ani mě to nenapadlo. Bylo to příliš živé, abych to rozpoznal od reality. „Jsi si jistý?" upřeně mi hledí do očí. Hajzl, ví, že lžu.

Nic neřeknu a jen se na něj dívám. Jak to dělá? Že z jeho výrazu nedokážu nic vyčíst? Přesto vím na co myslí – tuším to, hluboko ve mně. „Nejsem, ale není to důvod, abys tu dělal změny." povím popravdě. Nebudu mu lhát, ani nechci. Pokud chci jeho důvěru, musím být upřímný, i kdyby mi to hrdlo mělo svírat. Od teď žádné lži, jen pravda. Krutá, bolestivá pravda.
„Změny budou tak či onak. S tím nic nenaděláš. Ani já." Posadí se ke stolu, ruce si položí na opěradla a podívá se na papíry před sebou. „Nikdo s tím nic neudělá." Jeho tišší hlas na mě působí, jako by z toho sám byl zoufalý. Stojím na místě jak solný sloup a svůj pohled směřuji na jeho tvář. Jak se mám chovat v jeho přítomnosti, nebo jak se spíš mám vůbec chovat? Co můžu a nemůžu? Stále si tu přijdu tak nějak navíc, jako bych sem nepatřil. Rád bych si zalezl někam a byl mimo dohled všech. Přesto vyčkávám, kdy mi řekne, co mám dělat.

Otevře složky, vezme si pero a začne do nich zapisovat. Pero se na papíře pohybuje rychle a ladně. Zvuk, kdy se hrot pera tře o papír mi přijde příjemný, uklidňující. Vyvolává ve mně jistý pocit vnitřního klidu a uspokojení. Na rukou pi přeběhne příjemný mráz, když začne škrtat a hrot se zařezává do papíru, jako nůž do kůže. Jeho výraz mi napovídá, že dokumenty obsahují chyby, který mu přidělávají starosti a práci navíc. Probudí se ve mně trocha škodolibosti a na tváři se mi vytáhne úsměv z potěšení, že já tyto věci dělat nemusím. Pozoruji, přímo zkoumám každý pohyb jeho těla, změnu grimasy jeho tváře a také pocit, který teď má. Chci o něm vědět víc, chci do něj umět nahlédnout, jako on do mě. Nevnímám nic jiného než jeho. Všechny zvuky kolem se utlumí. Ucítím hřejivý pocit u spánku a šíří se k očím. Najednou mi zbystří všechny smysly Vše vnímám víc, kolem neslyším nic, jen absolutní ticho. Přesto v mé hlavě je hlas. Hluboký, znaveně vzteklý hlas. Jeho tvrdost a napětí pramenila z emoce vyvolaná právě chybným obsahem dokumentu. Dál se soustředím, abych rozeznal jednotlivá slova.

„Ublížíš si." Slova mi projedou ušima jako střep. Trhnu sebou, zamotá se mi hlava, ztratím rovnováhu a udělám pár kroků vzad s pocitem, že padám. Nadechnu se a zmateně se podívám na Andrewa s nevyřčenou otázkou Co se stalo?
„Příště, až se mi budeš snažit dostat do hlavy, si najdi chvíli, kdy se nesoustředím na konkrétní věc." Mluví se svým chladem ve hlase, ale nezdá se, že by se zlobil. Narovnám se a omluvím se. „Nevěděl jsem, že něco takového svedu. Ani nevím, jak se mi to podařilo." Spíš nepodařilo.

Andrew se zády opře o opěradlo a podepře si pokrčeným ukazováčkem a prostředníčkem bradu. „A chtěl bys to vědět?"

⸸🖤⸸