Černý Ovce

⸸11.⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 11. ⸸

Dnešní snídaně byla odlišná  to výrazně. Došla pro mě holčina s tím, že na mě čeká Pán. Trochu jsem se obával co mě čeká, nebo spíš nečeká. Vstanu tedy a jdu společně s ní.

Teprve svítalo. Chodbou prozařovalo hřejivé světlo, které přes vytráže tvořilo dech beroucí představení. Viděl jsem snad všechny barvy duhy, o kterých se mi ani nesnilo. Jako bych byl v magickém světě, kde se přání stávají skutečností. Jen čekám, kdy se kolem mě pronese popelka s křišťálovými střevíčky a sněhově hedvábných šatech. Pousměji se nad touto opravdu krásnou představou. I největší pesimista, by se v tento moment cítil dobře.

Bohužel, místo popelky, se tu objeví taková divná ženština s vlasy do uspořádaného drdolu. Její zlý pohled mě propaloval a zabíjel. Sklopím zrak a držím se těsně u dívky.
,,Jak neobvyklý výjev. Dvě zrůdy spolu a to bez dozoru." Všimnu si, jak se dívce napnout svaly na zádech. Za tohle má trochu můj obdiv, držet se takto na úzdě.
,,Nezlobte se Tatiano, ale máme na spěch." Vysvětlí ji s naprostým klidem. Žena se však zamračí a přejde k dívce. Začne mluvit jejich jazykem.
,,Jak se opovažuješ vyslovovat mé jméno před někým, kdo není zasvěcen!" Zřejmě ji něco rozčílilo. ,,Na to, že jsi výbalá Scriba, porušuješ kodex víc, než kdokoliv jiný. Nezapomínej, že tvá práva každým dnem vyprchávají. Skončíš jako každá zrůda. S kůlem v hrudi a spálená na popel. " Nemám z ní dobrý pocit. Cítim, jak se mi chvěje tělo. Nerozumím ji ani půl slova, ale vyzařuje z ní tolik negativní aury. Pokud si dobře pamatuji, je to ta, co mi řezala do krku.
Polije mě horko. Chci pryč. Chci pryč a to hodně rychle. Daleko, jak to je jen možné, jen abych byl pryč od ní. Dívka mě chytí za ruku. Jako by mi četla myšlenky, mlčky se rozejde dál chodbou. A Tatiana, jak se nejspíše jmenuje, nechá za námi. Pevněji chytit její ruku, aby mě nepouštěla. Stisk mi opětuje. V tento moment s ní soucítím.

. . .

Vejdeme do obrovského sálu s podlouhlým stolem, kolem něj mohutné židle se sametovým potahem.  Krásně ladí se závěsy u velkých oken. U jednoho stál i on, ruce za zády, v levé držel dopis s přelomenou černou pečetí. Smíšené pocity se ve mě začaly hromadit.  Dívka pustí mou ruku. Dopadne na mě tichá atmosférá v sále. Co se děje?

,,Posad se Remingtone." Jeho hlas je chladnější než kdy jindy. Mám dost obavy, co se dozvím. Posadím se ke stolu aniž bych vydal sebemenší zvuk. Mou pozornost zaujme tapisérie na stěně, kde je vyobrazení zněkolik mnichů kolem hranice, kde upalují upíra. Polknu, když se podívám na další. Šli postupně v ději. Děsilo mě to. Nevím, jaký význam to skutečně má, ale hádal bych, že nějakou popravu, nebo obřad.. Na začátku jsou dva upíři, ale jednoho z nich upálí.
,,Jak se ti povídalo se sousedkou?" Zeptá se odměřeným tónem hlasu. Sklopím hlavu a ruce si složím na klín.
,,Omlouvám se." Šeptu potichu. Věděl jsem, že nesmím s nikým mluvit, ale neprobírali jsme nic konkrétního, ani důležitého.
,,Na tom nesejde. Tvá omluva ji život nevrátí." Mluví jako by se to dělo denně.  Semknu rty k sobě, při uvědomění významu jeho slov. Je to má vina. Přejde ke mě. Položí ruku na mé rameno a trochu ho promne.
,,Pro příště, když ti někdo něco zakáže, tak to dodržuj. Protože to není zákaz jen tak, že si to někdo vymyslel." Opatrně přikývnu. Nevěděl jsem, že jsou něčeho takového schopní. To oni jsou monstra...
Jeho studené prsty se dotknou mého krku, pohladí mě. Ucuknu a hlavu otočím jinačím směrem, než stojí on.
,,Můžu se už vrátit a být sám?" Zeptám se s naléháním a zadržovanou nechutí ke všem tady.
,,Ne. Jen Lilith tě může odvést. Navíc..." Zdá se teď být nejistý. Jako by se styděl to vyslovit, nebo vůbec na to pomyslet. Co to tak asi je?

Zvědavost mi nedá, podívám se na něj a tázavě zopakuji jeho slova. ,,Navíc?" Podívám se mu do očí, což byla chyba. Na hrudi a bříšku se mi rozlije pocit blaženosti. Horkost se mi nahrne do každé buňky v těle. Jak jeho oči můžou být tak- tak- dokonalé? Míchá se v nich přísnost, něha, upřímnost a něco co nemohu rozpoznat. Je toto vůbec možné? Nemohu se od nich odtrhnout. Žádají si o mou pozornost.
Pohladí hřbet mé ruky.
,,Chci být s tebou." Šeptne s nepatrným úsměvěm. Srdce mi poskočí a krk porosí studený pot.  Odtáhnu se s pocitem, že na mě sahají zase oni. Atomaticky si zakryju hruď, aby ji nemohli zbičovat. Vybavuje se mi jejich smích. Tělo se mi rozechvěje. Pevně sevřu oči. Nech mě. Nech mě... Prosím...
,,Remingtone?" Cítím chlad na tvářích. Jeho dlouhé prsty mi přejedou po lícních kostech. Jeho dotek je tak něžný jako sněhová vločka sama.
,,Jsem v pohodě." Šeptnu lživá slova. Nenamlouval jsem je jemu, ale sobě. Nemohu se věčně schovávat před realitou. Jednou jsem se sem dostal, zažil co zažil a nic na tom nezměním. Tohle je realita a ja jo musím přijmout.
Pohlédnu mu do očí. ,,V naprosté pohodě." Pousměju se. Ta slova mě pálila na jazyku a drtila mi hrdlo. Ale co mu mám říct? Ať mě nechá na pokoji? Ať mě nechá umřít? Jenže já nechci umřít. Radši mu vyhovím ve všem co si řekne, když za to dostanu odměnu a hezké chování. Udělám vše.

Usměje se. Vzdálí své ruky z mé tváře, na malý moment jsem je chtěl chytit a vrátit je zpět. Narovná se a vezme ze židle černý plášť, který mi podá.
,,Obleč si ho a pojď za mnou. Něco ti ukážu." Překvapeně a nejistě si ho obleču. Nasadí mi kápi a chytne za ruku.
,,Měj skloněnou hlavu a drž se těsně u mě." poučí mě tiše než vyjdeme na chodbu, kde mou ruku již pustí. Jak řekl, sklopím hlavu a sleduji jeho paty, jak se odlepují od mramorové podlahy. Srdce mi buší samým nedočkáním a vzrušením zároveň. Zajímá mě, co mi ukáže. Určitě to bude něco, kam bych se nikdy nedostal, jinak by nevolil taková opatření. Při scházéní točitým schodištěm se ho jemně přidržím, abych nespadl. Nemám rád tento typ schodů. Lehce se na nich zamotají nohy i hlava. Ne jednou se mi, s mou dřívější zbrklostí, stalo, že jsem si na takových schodech přivodil úraz.
Otevře menší dveře. Schodiště osvětlí denní světlo a tvář mi ovane čerstvý svěže chladný vzduch. Jdeme ven? Probleskne mi myšlenka v hlavě a nadějně zvednu pohled.

Vejdeme do proskleněné chodby. Musím si před tvář dát ruku. Slunce se odraželo od sněhového povlaku kolem chodby, po pravé straně byl strmý sráz do údolí, kde se nesl velký kotouč. Uchvácen sleduji nádherný výhled. Všiml jsem si, že v dolince mezi stromy vychází malé obláčky našedlého kouře. Že by vesnice?
,,Pojď, kochat se můžeš později." Popožene mě s nepatrným úsměvem na rtech. Přidám tedy do kroku, abych ho dohnal. Otevře další skleněné dveře. Jen co vejdeme, nejsem schopen absolutně žádných slov, natož nádechu.

Kruhový skleník s dřevěným posedem v prostřed, kolem něj dřevěné stěny s popínavými růžemi různých a hlavně pestrých barev, v bílých květináčích a truhlících byly další květiny a rostliny. Některé znám, jiné vidím poprvé v životě. Ze stropu visí na drobných řetězech kuželovité květináče plné petůnií. Sem tam umístěná socha polonahé ženy v zasněných pozách. Přišel jsem si jak v Edenové zahradě.

,,Nádhera" Vydechnu a sleduju, jak si jednotlivé paprsky prosvěcují barevné sklo na středu střechy.

⸸🖤⸸