Černý Ovce

⸸ 15.⸸

⸸KAPITOLA 15.⸸

⸸🖤⸸

Štiplavá bolest, tuhnutí, křeče, horkost. Na zádech, krku a rukou c ítím neskutečné horko. Nekonečný žár spalující mou kůži. Zastíněné zvuky mi šumí v uších. Skřehot, jekot a další nepřirozené hlasy. Jako by se mé nitro nacházelo ve středu pekla. Démoní biče mučí umrlce jejichž ubohé kvílení zní až do útrob podzemního chrámu. Zatímco ležím v temných plamenech vlastní existence. Přichází si pro mě. Jejich těžké kroky svírají mé hrdlo. Děsím se toho, co přijde. Oni to ví, využívají toho. Nechutně se v mém utrpení vyžívají. Jejich doteky mi přináší nesnesitelnou bolest, jak se má kůže leptá až k masu. Vytáhnou mě na nohy, kterým stejně nevládnu. Nevím, jestli jdu, nebo mě táhnou za sebou. Necítím je stejně jako zbytek svého těla. Všimnu si obrovských dveří, které se pomalu otevírají. Oslní mě světlo, místo toho, abych zavřel oči, je zeširoka otevřu. Tělem mi probije blesk snad největšího zděšení, jaký jsem kdy prožil. Začínám skutečně věřit tomu, že mě smrt není souzena. Ač se k ní vždy přiblížím, i když mě drží v náruči, vždy přijde On. K většímu vnímání mě přivede trhnutí za mé ruce, z úst se mi vydere polo němý výkřik. Mé zápěstí svírají okovy z čirého stříbra, napnuté řetězy mi tahají paže z kloubů. Svůj vyděšený pohled upírám do toho temného oceánu. Jeho tvář byla bez jediné emoce, bez soucitu. Píchnutí u srdce mě zabolelo mnohem víc než cokoliv jiného. Lhal mi. Celou tu dobu mi lhal. Chci uhnout pohledem, ale nejde to. Stále doufám, že v něm dříme aspoň krapet soucitu, který jej donutí zasáhnout.

Jednohlasné zaříkání osob v kruhu kolem mě postupně přehlušovalo mé myšlenky. Světla zhasnou a zažehnou se svíce, které drží v rukou. Za sebou uslyším tiché bušení srdce. Plameny svíc začnou pulsovat v pravidelném rytmu. Vzduch ztěžkne a ohlušuje mě dunění, které je v rytmu svíc, jako by představovali tlukot srdce, které je za mnou. Děsil mě fakt, že i mé srdce bylo ve stejném rytmu. Hlavou mi stoupá tlak, který se hromadí v temeni a čele. Z nosu se mi spustí trocha krve. Pocit jaký cítím byl nepochopitelný. Kolem rukou i nohou se mi svíjelo něco, co nešlo vidět, přirovnal bych to k hadovi, který postupně obepíná mé tělo a vytlačuje ze mě duši i vnitřnosti. Chtělo se mi zvracet. Po své pravici si všimnu té protivné babi, myslím, že Tatiana. Její pohled směřoval za mě. V ruce svírala sytě černou dýku a cosi říkala tou svou řečí. Zajde za mé zorné pole, očekávám tedy, kdy mi přistane kudla v zádech. Plameny naberou několikanásobného objemu, sloučí se v jeden a ve spirále mě obepne. Vybaví se mi sen, kde procházím kolem ohořelých mrtvol. Nebudu lhát, nechtělo se mi umírat a už vůbec ne tímto způsobem. Zavřu oči a rychle začnu prosit bohy, aby se nade mnou slitovali. Úzkost, a panika bylo jediné co jsem teď vnímal nejvíce. Strach a hrůza z bolesti uhoření. Přes záda mi projede horko, ale k mému údivu se v prostoru neozve můj mučivý řev, ale pronikavý až uši rvoucí křik dívky. Naskočí mi husí kůže, když mi do nosu udeří pach spálenin. Náhle v hrudi ucítím neskutečnou bolest. Navalí se mi, v ústech ucítím slano-hořkou pachuť následující obsah, který ze sebe vyhodím. Rozmazaně vidím, krvavý flek s kusy připomínající mé vlastí orgány. Nadechnout se nemůžu a mé tělo přestalo být ovladatelné.

Opět ta temnota. Poslední dobou jsem se s ní setkával často. Ani nedoufám, že by se mi skutečně povedlo umřít. Takové štěstí nemám. Ale to ticho. Jediný zvuk tu není. Jen klid, prázdno a chladno. Pomalu se nořím do hlubin temnoty. Přivlastňuje si mě a já se ji oddaně poddávám.

Vem si mě. Po ničem jiném už netoužím. Jen Ukonči to peklo, které se mi stalo osudným a budu konečně šťastný.
„Prober se ty hlupáku. Cožpak nevíš, že na tebe čeká?"
Kdo jsi?
„Už nejsem nikdo, stejně jako všichni předchozí a stejně jako jednou ty."
Nikdo...?
„Na tok nezdržuj! Prober se, čeká na tebe!"
Chutnáš dobře, Lilith...
„Na co ještě čekáš? Vem si ji! Napij se!"
Napít se... Ano.. napít.

Cítím, jak proudí, každý úder ji posouvá dál. Volá mě k sobě. Je jen moje. Moje!

Otevřu oči, zrak mi hned zaměří holou kůži, pod kterou se schovává hojná živina. Vytrhnu se z pout, jako by byla z papíru. Dění kolem mě je zpomalené. Nyní jsem jen já a on. Zajímá mě teď, jedině Andrew. Otevřu pusu, intenzivní vnímám, jak tesáky projedou skrze kůži. Do úst se mi vlije chuť tak božská, které se žádná jiná nevyrovná. Miluju ji. Jen tuhle chci, žádnou jinou. Pociťuji, jak nabývám na síle, tělo se mi hojí a má moc je na vyšší úrovni. Rád bych boží dar hltal nadále, ale překvapivě po troše se cítím více než sytý. Po odtáhnu se a podvědomě kousanec olíznu. Něco mi říkalo že jsem to dělal vždy, když jsem se krmil z někoho, koho si nějak nemohu vybavit.

Narovnám se a pohlédnu do oceánu s nepatrnou bolestí. „Lhal si mi, Andy..." Šeptnu a jak hadrová panenka zůstanu viset v jeho náruči. S rychlým nárůstem síly přišla i únava. Ovšem tato byla příjemná.

. . .

Svěží vzduch a hřejivý pocit na tváři. Zhluboka se nadechnu a přetočím se na druhý bok. Pootevřu oči a rozespale se protáhnu. Skrze velká okna do místnosti pronikaly sluneční paprsky a lehounké bílé závěsy se mírně vlnily při vánku čistého vzduchu. Pousměji se. Cítím se velmi dobře a mám i dobrou náladu. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem se takto krásně vyspal. Nic mě nebolelo, ani zima mi nebyla. Posadím se a rozhlédnu se po místnosti, kde je Andy. Trochu mě zarazí, že jsem zcela v jiném pokoji, než jeho. Přesto mi je něčím povědomý. Pohled mi sklouzne k otevřené skříni, kde na dvířkách je pověšený věšák s košilí. Vstanu, dojdu k almaře. Prsty přejedu po vyrytých znacích a rytině tvora, který mi připomínal draka. Nevypadá jako ostatní draci kteří jsou líčeni v knihách. Ne, tento je něčím zvláštní. Je jednoduchý, přesto v sobě toho skrývá mnoho. Stavba těla, poloha i zakroucený ocas. „Ten znak znám... Ale odkud?" Zabolí mě hlava. Přestanu se tím radši zaobývat a prohlédnu si, jaký je obsah skříně. Ve směs černé oblečení, sem tam bílá košile, z velmi kvalitního materiálu, příjemného na dotek. Vezmu si košili pověšenou na dvířkách od skříně, první kalhoty po kterých sáhnu a i pro zbylé potřebné oblečení. Otočím se a automaticky jdu k stejné chodbičce vedoucí do koupelny stejně zdobné a honosné, jako má Andy v pokoji. Osprchuji se a umyji vlasy. Přijdu si jak znovuzrozený. Mé tělo, mysl, vše je zregenerovaný a odpočatý, plný síly. Ovšem kdybych měl říct, co se dělo včera, tak absolutně nevím. Ani si moc nepamatuji co bylo před týdnem.

Osuším se a pohlédnu na sebe do zrcadla přes celou výšku stěny. Vlasy mi padají k ramenům a červené duhovky přímo záři z mírně pobledlé tváře. Uznávám, že bych nějaký ten sluneční svit potřeboval, možná i zastřihnout vlasy, ale teď mě víc zajímá, jak se k čertu zbavím tech rudých očí. Nehodlám tu chodit jak králík. Kousnu si do rtu. Tohle budu muset vyřešit. Pomyslím si a obleču se. Vrátím se do pokoje. Ve velkém krbu plápolal oheň, díky kterému tu je teplo. Na jeho římse leží suchá růže. Vezmu ji do ruky. Vybaví se mi, jak mi ji dává postarší pán s lichotivým úsměvem. Opět mi přišel velmi povědomý. Jen co mi nesedělo, proč by mi starý muž dával růži se slovy krásko? Nadzvednu nad tím jen obočí a růži vrátím. Sáhnu na kliku od dveří a zastavím. Hlavou se mi honí myšlenky, proč se vlastně nacházím v tomto pokoji, když jsem po celou dobu byl v tom stísněném kamrliku. Celkově mi je divné více věcí. Nejistě otevřu dveře a vejdu na chodbu, Tiše za sebou zavřu dveře a rozhlédnu se. Nikde nikdo. Rozejdu se tedy směrem, který mi říká, že tudy je ta správná cesta. Jakmile zajdu za roh, střetnu se pohledem se služebnou. Polije mě studený pot ze strachu, že někomu řekne, že tu jsem. Jediné reakci se mi však dostane její zděšený pohled, který ihned sklopí k zemi a rychle odejde pryč. Nijak se nad tím nepozastavuji a přidám do kroku. Zastavím až když přede mnou sou dveře jeho pokoje. Zaberu za kliku a se zatajeným dechem otevřu dveře. Nakouknu do místnosti a opatrně zavřu. Z koupelny uslyším tekoucí vodu. Uleví se mi, že se s ním nemusím střetnout hned. Přejdu k jeho stolu , že se posadím do křesla. Pamatuju si, že jsem s ním měl posledně konflikt. No jistě! Lhal mi a ublížil. Zamračím se. Mou pozornost však zaujme dopis s černou pečetí. Je již přelomená, takže nijak nevadí, že do něj nahlédnu. Úhledný rukopis ve mně vyvolá pocit dojmu, to se však o obsahu říct nedá. Je to pozvánka na ples, kde zvou Andyho, jakožto nově jmenovaného i se svou Scribou. Pozastavím se nad Scribou pač nemám ponětí, co to znamená.

„ Už si se probral?" Ohlídnu se na něj a podívám se mu do očí. „Remingtone..." Šeptne nevěřícně a pohladí mou tvář.

⸸🖤⸸