Černý Ovce

⸸ 27. ⸸

⸸ KAPITOLA 27. ⸸
⸸🖤⸸

Snažím se poslouchat rytmus hudby, nemohu však přestat myslet na tu noc. Něžné doteky snad na celém mém těle, horké rty a ten nepopsatelně úžasný pocit, kdy jsme jak splynuli jako řeka ústící do moře. Tolik si přeji, aby se to opakovalo každou noc, bohužel se blíží onen ples a nyní jsem já ten zaneprázdněný. S Andrewem pracujeme na mých znalostech a učí mě jak využívat své schopnosti, abych údajně mohl udělat dojem na další vyšší. Nejvíce jsem nervózní z tance, jelikož mi absolutně nejde. Takže čas strávený se Selenou je plný pokusů o tanec, pošlapaných nohou a nadávek na to, jaké kopyto jsem.

,,Sakra soustředíš se vůbec? Vždyť jdeš úplně mimo rytmus." Zamračí se a promne si prsty na noze, na které jsem ji opět šlápl. ,,Omlouvám se.." rezignovaně si povzdechnu. ,,Na co pořád myslíš? " posadí se a vyzuje si své boty. ,,Jsi natolik rozrušený, že si nevnímal ani když jsem na tebe mluvila. Stalo se něco?" Posadím se vedle ní a poškrábu se na čele, abych si prodloužil čas na promyšlení své odpovědi. Selena mi pohladí koleno a blíže se ke mně nakloní. ,,Souvisí to s Andym?" Podívám se na ni, setkám se s jejím něžným pohledem. ,,Tak trochu ano. Ale-" ,,Tak trochu? Nebo je to v přímé spojitosti s ním?" Povytáhne jedno obočí a více se přitiskne. Nadechnu se, cítím jak mi hrne krev do tváře. Jako vždy na sobě má jen tenkou košilku, už mě to ani nepřekvapuje. Aspoň do momentu než její bradavky cítím na své paži. Podle všeho ji to nevadí, naopak se v tom přímo vyžívá. Často se ptám sám sebe, zda to vadí i mně, nikdy jsem nedošel k závěru, jinak by mi z toho houpl piškot. ,,No... ano," šeptnu. Nestihnu ani uhnout pohledem, pohladí mi čelist a rty otře o ty mé. V tento moment to se mnou neděla tolik, jako jindy. Stihl jsem si všimnout, že to dělá vždy, když ze mě doluje citlivé informace. Mám takovou teorii, že tímto způsobem zjišťuje přesně to, co se odehrávalo. Mazané a příjemné.
Odtáhne se a překvapeně vydechne. ,,Tohle bych do tebe neřekla," prsty přejíždí po mé tváři a zkoumavě si mě prohlíží, jako by se snažila vyčíst něco víc. ,,líbilo se ti to, ale-" odvrátí zrak a vstane. Slyším její trhavý dech i zrychlený tep, odstoupí kousek dál a obejme si paže. ,,Co se stalo?" zajímám se, dojdu k ní a již vztahuji ruku, že ji obejmu. Sotva se ji však dotknu, rozpadne se na jemňoučký stříbrný prach.

Ucítím záškub v těle, otevřu oči a posadím se. Rozhlédnu se po mém pokoji, který je ve stejném stavu, než jsem se s ní setkal. I čas na stojatých hodinách byl stejný. Prostě odešla? Nechápu co se stalo, proč takto zareagovala? Nikdy předtím z ničeho nic neodešla, vždy se se mnou loučí, jako by jsme se už nikdy neměli vidět. Beze slova zmizela. Viděla snad něco, o čem já nevím? Nebo ji to tolik rozrušilo? Prsty si zajedu do vlasů a trochu je stisknu ,,Jsem hlupák." Vždyť já ji ukázal přímý důkaz toho, že s Andrewem něco mám - a že to něco není malé. Zakousnu se do rtu a propadnu panice. Co když byla jen nastražená a měla zjistit, co s Adrewem skutečně mám? A teď to přednese před, před kterými mě varoval. Podepsal jsem nám tímto rozsudek smrti? Tahala ze mě informace, přímo ze zdroje. A já naivní idiot ji o nás říkal. Varoval mě, ne jednou, a já vlkům skočil přímo do chřtánu. Jak jsem mohl být tak slepý, proč jsem ji vůbec věřil? To mě tak očarovala ta její promiskuita? Sladké řeči a milý úsměv? Myšlenky mi zazdí racionální myšlení a všechny pochybnosti a výčitky mě začnou fackovat ze všech stran. Hlavní a nejvíve děsivou otazkou mi zůstává, zda to Andrewovi říct, ci nikoliv. Drtí mě nebýt upřímný, ale nepříjde mi správně něco takového tajit. Mohu vyčkávat, ale jak dlouho, aby nebylo pozdě? Mezitím co tu sedím, jak hromadka neštěstí, kterou zžírá svědomí, Selena už dávno mohla způdobit hon na čarodějnice - respektivě na upíra a jeho chodící krevní schránku. Kurva jak z tohoto ven?

Klepání na dveře mi málem přivodí infarkt. Rychle vstanu. Do pokoje vejde Andrew, zavře za sebou a udiveně si mě prohlíží. ,,To si se povaloval v posteli, že nejsi oblečený? Za chvíli je oběd, obleč se." Přejde k psacímu stolu před oknem u výklenku po levé straně pokoje. Posadí se na stůl. Zarytě na něj hledím jak tele na nové vrata. Tep mám snad dvěstědvacet a srce až v krku. Ví to? Ví, že jsem vše posral? Nebo to teprce zjistí, až nás půjdou popravit- ,,Remingtone, děje se něco? Pokud si unavený, mohu tě omluvit z obědu a přinesou ti ho sem." Neví to. Takže si to nechala pro sebe? ,,Spolknul si snad jazyk?" Vstane a s mírně svráštělým obočím přejde ke mě. Sotva se letmo dotlne mé tváře vyřknu slova, která se mi vkradou do úst, ,,Co když to někdo zjistil? To že jsme spolu to- A teď nás chce zabít, popravit že jsme porušili kodex?" ,,Kdo by to měl zjistit? Remimgtone co se děje? Proč tě to tak znepokojuje? Tento pokoj je kompletně odřízlý od ostatních a také zdi ruší veškerou magii. Není možné, aby o nás někdo věděl. Tady jsme v bezpečí, drahý Remimgtone." Jeho hlas přejde do šepotu, políbí mě. Při všem tom zmatku zapomenu spolupravovat. Jen zavřu oči a v moment, kdy se začne odtahovat, jej pevně obejmu a tvář si schovám v jeho hrudi. Nemohl jsem. Všechny ty myšlnky jsou tak hlasité, křičí a mučí mě.

,,Donesu ti jídlo." Rukou přejede po mých zádech a bradu si opře o mou hlavu. Je mi velmi příjemné poslouchat jeho hluboký hlas, který rezonuje v jeho hlasivkách. ,,Nestrachuj se kvůli tomu. Nedělal bych to, kdybych neměl jistotu." Snaží se mě uklidnit, ale já vím, že už je dávno pozdě na slova. ,,Měl si pravdu, sledují nás všude. " ,,Neber to tak do slovně. Úplně všude nás nemohou sledovat." Ne, jen přímo v mojí mysli. V centru všeho dění. Odtáhnu se, promnu mu rameno. Nenechám sebou takto vyjebávat. ,,Remingtone?" Nevnímám ho, jazykem přejedu přes zadní stěně zubů, tak ostré... Pohledem sjedu potetovanou hruď. Najdu místečko kůže bez ingoustu hned u klíční kosti. Na nic nečekám a naruším nedotknutou kůži.

. . .

Kráčím vedle Andrewa, upravuje si kabát, aby zakryl nateklou ranku. Ignoruji fakt, že to každý uvidí. Jen ať si uvědomí, že nejsem žádný pes, mě náhubek nikdo dávat nebude. Ať si Tatiana něco zkusí a zakousnu ji. Mají víc slabin než já a pokud budu dostatečně rychlý, nemají proti mě šanci.

Při obědě chyběla polovina jindy přítomných. Snad nejklidnější společné jídlo a to jen díky tomu, že tu nebyla jedovatá baba - Tatiana. Prodiskutovali se běžné věci a jakmile se někdo pokusil zmínit kousanec, ihned jsem ho umlčel pohledem. Mile mě překvapilo jak dobře to účinkovalo. Dělalo mi to neskutečnou radost. Cítil jsem se rázem tak mocně. I Andrew se cítil dobře, když poslední a vrchní slovo měl on. Takhle by to mělo být, ne že si tu nějaká semetrika hraje na královnu, která setne hlavu každému, kdo se ji jen myšlenkou pokusí odporovat.

Při návratu do pokoje, abych si na chvíli lehl před vyjížďkou, na mě čeká dárek v podobě bílé růže. Tentokrát není vyschlá, ale čerstvě utržená. Pod ní leží přehnutý papír s psaním. Odsunu růži a rozdělám psaníčko. Drobný až žensky rukopis pouze potvrzuje mou domněnku, kdo jej zde zanechal. „'Omlouvám se za náhlý odchod, měla jsem jisté potíže, které musely být vyřešeny. Můžeme se dnes sejít po deváté večer, potřebovala bych ti něco říct. -Selena' " přečtu nahlas a hruď se mi sevře obavou. Bude to snad má smrt?

⸸🖤⸸