Černý Ovce

⸸14.⸸

⸸KAPITOLA 14.⸸
⸸🖤⸸

  Pootočím hlavu, udělám krok ke kohoutkům. Teplý dech se otírá o mou kůži na krku. Vnímám sametově jemné rty v letmém dotyku. Jako by se mi motýlí křídla otírala o šíji. Velké ruce putují z boku na břicho, k žebrům a zpět. Nevím co mám dělat, jak reagovat, či co si o tom myslet. Zase mě překvapil, že jsem opět zcela bezmocný. Jak to dělá? Jak to, že se mu to vždy povede? Jak je možné, že mu vždy podlehnu? Po odtáhne se ale své ruce ponechá na svém místě. ,,Nejradši bych si tě tu nechal.." zašeptá. Z jeho hlasu jsem vycítil smutek. Znepokojilo mě to. Cožpak on nemá to vrchní slovo? Chce-li mě tu mít, budu tady, o tom rozhoduje on. Teď se spíš obávám, co tím chtěl naznačit. Nechci, aby mě odvedli, pak nebudu moct jak utéct. Ne, to se nesmí stát.

Otočím se k němu čelem a potlačuji silné si ho prohlédnout. Pro jistotu se podívám zpříma do jeho očí. „Vždyť můžeš." Pousměji se a chtíc nechtíc své rtý přitisknu k jeho. Neměl jsem to v plánu, ale touha po sametovém doteku byla nyní ta dominantní. Bez jakéhokoliv váhání začne spolupracovat – vlastně já. Neuvědomuji si kdy se to stalo. Zády se opírám o chladivé obklady, dlaň mi tiskne bok a naše rty jsou v jedné synchronizované hře. Cítím se jak v sedmém nebi. Pára z teplé vody zamlžovala můj zrak i dech, či on mi ho ukradl? Trochu se po odtáhne. „Právě, že bez tebe... nemůžu nic." Nadále se topím v jeho širém oceánu. Beze mě? Pohladím jeho potetovanou paži, od ramene až k zápěstí. Teprve teď mi pohled sjede níž. Jeho tělo je hotová umělecká galerie, Tmavý ingoust pod jeho kůží v obrázcích, o kterých se mi ani nezdálo. Prohlížím si jedno po druhém a přemýšlím, jaký význam a příběh v sobě ukrývají. Kolik bolesti, smutku i radosti za nimi zakrývá? Beze mě nemůže nic. Nic? Proto mě nechal trpět? Vždy když na delší dobu byl pryč, já musel snášet bolest... neskutečnou bolest. Jestli mě chce kvůli tomu, tak mu takovou radost neudělám. Kurvu ze mě nikdo dělat nebude a už vůbec nikdo z tohohle postiženého ústavu. Odtáhnu se, otočím se mu zády a pokusím se nevnímat, že tu je. Začnu se pořádně omývat. Zahltí mě krásné aroma sprchového gelu. Na chvíli se zase můžu cítit svobodný.

Beze slova se zabalím do velkého ručníku a jdu do vedlejší místnosti. Na křesle si všimnu naskládaného komínku čistého oblečení. Vezmu si ho a u jeho postele se obleču. Mokrý ručník nechám pohozený na zemi a svalím se do nadýchaných peřin. Obejmu jeden z polštářů a zavřu oči. V žaludku mi prozatím ustálo kručení, ovšem stažený je jak umrlec v provazu. Prozatím v mém plánu je usnout a třeba až se probudím, tak přede mnou bude ležet zlatý podnos s poháry plné krve, nebo ze mě bude seschlá polomrtvá zrůda. Ohyzdná to představa.

V okolí je hrobové ticho. Pod nohama mi křupou větvičky, skláním se pod větev a rukou ji trochu odsunu. Mezi vysokými smrky sem tam prosvítá slunce. Ve vzduchu cítím čerstvě posečené obilí a vlhko. Pokračuji po vyšlapané cestičce, přes kterou jsou popadané ztrouchnivělé kmeny porostlé lišejníkem a zelenkavým mechem. Jeden překročím, ovšem místo tvrdé půdy se mi noha zaboří do mazlavého bláta. Nijak výrazně si toho nevšímám a pokračuji dál. Bláto se mi lepí na paty a trnité houští se mi zahákuje za černý kabát, který mi sahá po kolena. Ucítím kouř a z dálky unylý nářek. Pach kouře nabere čpavosti a hořkosti. Rozhrábnu čahouny keře, trny se mi zabodnou do dlaně, syknu, ale jdu dále. Keře řídnou a po blátu ani stopa. Místo toho se přede mnou rozprostírá lán ohořelého lesa. Kmeny stromů jsou popálené na uhel, z křoví a rostlin zbyl jen popel, který se pod mými kroky jemně rozlítal. U kořenů stromů, které se kvůli uhořelému kmenu zhroutily, ležely kosti a zčernalé lebky , některé na sobě stále měly pozůstatky uškvařeného masa. Na hrudi mi tíhlo ale nezastavuji. Dívám se před sebe dokud nedojdu k potoku. Voda v něm nebyla průzračná. Ne, byla rudá a kalná. Pohlédnu směrem, odkud pramení. Pohledem se střetnu s mužem, který tiskne obnažené dívčí tělo, hlavu vyvrácenou a krk zaplavený krví. Mužův dech byl těžký a neklidný. Jakoby rychle doháněl to co dlouhou dobu nestihl. Vrásky z jeho tváře se postupně vytrácely a uhrančivý pohled se hluboce zabodl do mého. Nepříjemně se ošiju a pohled odvrátím. Než však stihnu otočit hlavu. Dvě silné paže mi napnou ruce do stran, těžce padnu na kolena. Sleduji špice vysokých bot, slyším skřípot, který mě donutí zvednout zrak. Poslední co však vnímám je odlesk a to, jak se má hlava oddělila od těla.

Trhnu sebou a posadím se až se mi hlava zamotá. Tep mi vyskočil snad i na dvěstě úderů a košili mám durch propocenou. Promnu si krk abych se ujistil, že je stále v celku. Logicky je, jinak bych ani nemohl být, ale přesto se musím ujistit. Polknu a zavřu oři. Jen blbej sen.. Zhluboka se nadechnu a vstanu z postele. Místnost osvěcovala pouze rozehřátý krb a lampička z jeho stolu. Dojdu k němu, ležel na nějakém papíru, v ruce drží uvolněně pero, tiše a pravidelně oddechuje. Podívám se na hodiny – půl jedenácté. Prospal jsem celý den, trochu sprosté ode mě, vím. Dojdu zpět k posteli, z které vezmu teplou deku. Něco cinkne o zem a zakutálí se pod postel. Dřepnu si a natáhnu pro to ruku. Podle hmatu jsem poznal ampulku. Narovnám se a podívám se na ni proti světlu. Hutnější tekutina pomalu stékala po stěně ampulky. „Přeci jen nevyschnu." Usměji se a jdu ke stolu. Pře ramena mu přehodím deku a lampičku otočím tak, aby na něj nesvítila. Posadím se do křesla u krbu a natáhnu k němu studené chodidla. Když nad tím tak přemýšlím, za posledních několik dní jsem se zjistil pár věcí, které mi do hlavy nasázely ještě větší množství otázek, na které se mi nedostávají odpovědi. Po dnešku je mi však jedno jasné. Potřebují mě. K čemu, to nevím, ale nejspíš jsem potřebný článek do celé skládačky. Teď je jen otázkou, zda mě ta důležitost ohrožuje, protože jestli ano, tak na svém útěku budu muset zapracovat co nejrychleji. Pokud mám mít nějakou šanci, musím ho více zpracovat. Přispělo by mi, kdyby i mé tesáky dorostly, bylo by to velké plus, které by hrálo velkou roli. Kdo by se bál upíra, který nemá ani zuby? Ovšem se špičáky? Stačí trochu pohrozit, že tomu jejich Pánovi prokousnu hrdlo a hned vše bude jak na procházce.

Sám pro sebe se zeširoka usměji a odšroubuji víčko ampulky. „Tak na vás, Pane." Sladce šeptnu s pohledem na jedinou osobu v místnosti a s chutí vypiju obsah ampulky.

Sotva polknu poslední kapku, ampulka mi vyklouzne z ruky a s rozostřenou myslí upadnu to temnoty.

⸸🖤⸸