Černý Ovce

⸸ 17. ⸸

⸸🖤⸸

⸸ KAPITOLA 17. ⸸ 

„Děkuji, hned přijdeme." Odvětí ji Andrew svým neutrálním, mírně chladným tónem hlasu. Příchod služebné ve mě vyvolal stud. Možná kdyby došla za jiné situace, ani si ji nevšimnu. Ovšem teď by mohla roznést drby o tom, co jsme dělali a toho se bojím, jelikož nevím, co si můžu a nemůžu dovolit. I Andrew by z toho mohl mít problém. Jen vím, že jsem teď něco, co si teď budou mnohem víc hlídat. Mé šance na útěk se tak zmenšili na nemožné. Doufal jsem, že se mi to povede, abych se mohl vrátit za- za kým? Ano, chtěl jsem utéct, ale za kým? Vždyť nikoho nemám tak nad čím tu krucinál uvažuju? Takové blbosti...

V zorném poli mi prolítne něco černého. Zamrkám, abych zvlhčil své oči a podívám se, co to bylo. „Jdeme?" Poupraví si delší kabát s červeným křížem na pravém prsu, v jeho středu je výšivka podobná rytině na skříni - znak draka? „Jdeme? Jako oba?" Zeptám se překvapeně. „Ano, patříš mezi nás." Řekne jako by to byla ta nejjednoznačnější věc na světě. Ale není. Do teď jsem byl sám. „Ale já nevím jestli-" „Remingtone neboj. Nikdo ti nic neudělá, ani nemůže. Nemusíš se ničeho bát, teď si ty ten nadřazený." Nepatrně se pousměje. Jsem ten nadřazený. Zopakuji si v mysli a vydechnu a zalije mě mírný záchvěv moci.

Ani jeden z nás k tomu víc neřekne a společně se vydáme do jídelny. Projdeme mě moc dobře známou chodbou, hlavním schodištěm, které na první pohled působí majestátně, sejdeme o dvě patra níže, kde mi to bylo povědomé. Stejně nádherná skleněná vitráž naproti schodišti působila jako rozcestí dvou chodeb po pravé i levé straně. Chodby byly dlouhé a plné dveří. Vydáme se doleva, jak procházíme kolem jednotlivých dveří, podvědomě si říkám, kam jaké vedou a co se za nimi skrývá Nabíhají mi i vzpomínky s událostmi. Jsou to spíše střípky a záblesky, které nijak společně nesouvisí. Vždy jiné událost, jiný den, jiný rok, jiné osoby. Jakoby by každý útržek byl z jiné doby. Rozbolí mě z toho trochu hlava, jak se snažím přijít na to, co to znamená.

Vejdeme do místnosti s velkým stolem tak pro dvacet lidí. Některé místa již byla obsazená a jejich hostitelé se postavili. Další místa byla volná a jiná ani prostřená nebyla. Andrew mi poukáže na místo, kde budu nejspíše sedávat, po jeho pravici v čele stolu. Posadím se, stejně tak i ostatní. Všechny pohledy se stočí k mé osobnosti, zkoumají mě, prohlíží jak kus zboží na trhu. Jak ovečku v ohradě, kterou si vybrali na jatka. Velmi příjemné a ještě příjemnější je ono hrobové ticho, které tu panuje. S dodatkem toho, že slyším tlukot jejich srdcí. Tři jej mají zrychlený, nejspíš se bály. Dva z nich pro změnu jsou téměř mrtví a zbytek je tak nějak v normálu. Jan Andrew je nervózní. Asi už chápu, jak myslel to, že budu cítit co on. Prvně jsem si myslel, že je to čistě má nervozita, ano jsem nervózní a hodně. Ovšem to co ještě cítím, není pocit jako takový, je to tušení jehož zdroj jde z hlavy, kde se dál šíří do celého těla. Vyváženě se rozprostírá a vstřebává. Je to jako jemné mravenčení, které mi projde každičkým nervem. Oproti tomu můj stres je nepříjemný, svírá mě a nedovoluje mi se ani nadechnout. Stahuje mi žaludek až je mi špatně. Nerad bych aby můj milovaný oběd přišel nazmar.

I přes to vše pod stolem přesunu ruku a dotknu se ho malíkovou hranou. Pouhý letmý dotek netrvajíc ani půl vteřiny. Svůj účel však splnil. Ujistí mě o tom, že tu skutečně je, že mě může ochránit před ostatními. Pomalu se začnu uvolňovat. Pohladí mou ruku, trochu ji pozvedne a položí na opěrku své židle. Jemně mi ji drží a palcem přejíždí po hřbetu. Bylo mi nepříjemné, že to všichni přítomní vidí, na druhou stranu si říkám, že mě jejich názor nezajímá. Je mi přímo ukradený. Já jsem ten nadřazený. Já jsem ten, koho by se měli bát.

Rozevřou se dveře. Všichni krom mě a Andrewa vstanou. Podívám se na něj, on však svůj pohled upírá na příchozí osobu. Stočím zrak ke dveřím. V žilách mi začne vřít krev. Nenávist vůči té čarodějnici se spustil sám od sebe. „Andrew." Promluví svým pohrdavým hlasem. „Tatiano." Pokyne hlavou a stále s ní udržuje oční kontakt. „Vidím, že to tvůj mazel přežil." Propálí mě svým prázdným pohledem. Usadí se po levé straně Andrewa. Aspoň na ni neuvidím.

Služebnictvo začne nosit jídlo na sůl. Jeho krásná vůně se line až k mému nosu jeho vzhled vypadá ještě lákavěji. Přímo se mi sbíhají sliny. Takový luxus, o si jen mohu nechat zdát, ale pravdou je, že je to skutečnost. Maso dozlatova vypečené s křupavou krustičkou. Oh ano, to já můžu. Usměji se na svou porci, jako by to byla ta nejkrásnější věc na světě. Pro mou smůlu je prostřeno tolik příborů, že nevím, který se na co používá. Jako by tu nemohla být klasická vidlička s nožem. Nejistě se dívám na tři vidličky a přemýšlím, která z nich je ta správná, to stejné s nožem. Většina už začala jíst, ale každý má něco jiného a to platí i pro příbor, který používají. Andrew se ke mně nakloní. „Tenhle." Šeptne a vezme do ruky příbor. Má stejné jídlo a zjevně mu došlo, že nevím. Vezmu tedy stejný jako on a začnu jíst. Jen co si dám sousto, mé chuťové buňky prožijí extázi. Dalo mi hodně snahy, abych nezačal hltal jak týdny hladový pes. Proto si vždy ukrojím jen malý kousek. Neohlížím se po ostatních a vychutnávám si každičké sousto. Co kdyby přeci jen bylo poslední?

Když sním takovou polovinu, již pociťuji sytost. Je mi blbé nechávat jídlo, přijde mi to nevděčné. Ovšem jen co se rychle podívám do talířů ostatních, mnozí již odložili příbor s téměř plnými talíři. Kouknu na Andrewa, ani on toho moc nesnědl. Znejistím a příbor odložím s tím, že jsem dojedl. Po chvíli služebné vše odnesou a přinesou menší talířky se zákuskem. Bylo mi dost proti srsti, že se tolik jídla vyhodí, ale nechci se cítit jako nenažranec. Proto i teď váhám, či si vůbec mám dát zákusek.

„Psali mi z Východu, že na setkání letos přijdou všichni. Jsou zvědaví, jaká scriba přibyla." Začne Tatiana a vezme si pohár vína. „Kdyby ovšem věděli, jak nevkusně vypadá, ani by se neuráčeli napsat, že nepřijedou." Dořekne svůj skvostný proslov k mé osobě a napije se. „Dnes se probral, nech jej ať se prvně ze všeho vzpamatuje." Opáčí Andrew, za což jsem rád. Jsem rád, že se mě někdo zastává. Vše totiž ukazuje to, že té babě ležím v žaludku od samého počátku. Něco mi napovídá, že proti Nám celkově má silný odpor.

Musím si na ni dávat pozor. Vypadá jako někdo komu nedělá problém vzít kudlu a podříznout s ní hrdlo.

⸸🖤⸸