Černý Ovce

⸸22.⸸

⸸ KAPITOLA 22. ⸸

⸸ 🖤 ⸸

 „Nemáš z čeho regenerovat. Měl by si se napít." Už si vyhrnuje rukáv, ale zadržím ho. „Můžeme až vevnitř? Je mi docela zima a asi mi upadnou zmrzlé končetiny." „Jistě" Skloní se a na moment se rty dotkne mého čela. Nebyla to pusa ale vstřícné gesto. Ještě chvíli na místě, kde se dotknul, cítím teplo.

„Půjdu se ještě převléct." Oznámím, když vchází k sobě. Odpoví mi nepatrným přikývnutím hlavy. Vejdu do svého pokoje a svléknu přebytečné vrstvy. V místnosti je příjemné teplo, ovšem na mou chladem omrzlou kůži to působí, jako bych stál přímo nad ohněm. Zamířím do koupelny a rovnou pod teplou vodu. Vařící šok mě donutí otočit kohoutkem se studenou vodou. Když opět vnímám jak mám, postupně přidávám teplé, dokud není dostatečné horká, ale ne příliš. Předloktím se opřu v úrovni hlavy o vlhké kachle. Pára stoupá, zhluboka ji vdechuji, užívám si tohoto momentu, kdy se můžu nejlépe uklidnit a pročistit si hlavu. Voda mi stéká po zádech, je mi velmi příjemné, jak mi pod proudem duní v hrudi. Mezi vnímáním šumu, mi v hlavě leží stále jedna nesrozumitelná věc. A to, proč nemohu vědět, co se Andremu honí hlavou. U těch vesničanů to bylo jednoduché, jako by to byla ta nejvíce přirozená věc. Ale u něj... Nerozumím tomu. Přeci na tom nemůže být nic těžkého. Přeci nemůže být rozdíl v mysli. Nebo že by na nic nemyslel? To je hloupost, myšlenky nejdou zastavit... Co je zač? Kdo doopravdy je? Člověk, mág nebo snad něco jiného?

Otázky se i hromadí, skáčou jedna přes druhou, div mi z toho hlava nepraskne. Zatnu čelist a snažím se na to přestat tolik myslet. Nejde to...

Vytrhne mě až dotek na mém rameni. Napnu svaly v zádech, narovnám se a pomalu se nadechnu. Kdy přišel? Rukou putuje přes lopatky, podél páteře a u beder zpomalí. Nehýbu se , čekám co udělá a napětí v mém těle roste. Kdy sem přišel, že jsem ho neslyšel? Zlehka mi stiskne pas a otočí mě čelem k němu. Pohled mi prvně padne na jeho hruď, znovu zkoumám jeho tetování. Jedno po druhém až se dostanu k oceánové modři. „Chodíš často ostatním do sprchy?" vyslovím myšlenku, kterou jsem si nemohl odpustit. „Vlastně ani ne." odvětí a krátce se pousměje. Dál se nezajímám o důvod a užívám si jeho lehkých až něžných doteků putujících po mém těle. Jeden druhému se vpíjíme do očí, jako by nic jiného neexistovalo. Jediné, co mě na tom děsí, jsou rudé odlesky v dokonalé modři. Ta dychtivě rudá, žíznící po tekutině, jež koluje v těle Andrewa. Ví to moc dobře. Nebojí se ničeho a já všeho. Toho, že mu ublížím nebo se neudržím. Že zemře... Tohoto se děsím nejvíce.
Pohladí mou mokrou tvář. Položím svou dlaň na tu jeho, rty se otřu o zápěstí. Neprosím se o svolení, pootevřu ústa a ostré špičky ladně proniknou skrze kůži. Pokud se mě nyní dotýká, necítím to. Jsem jako omámený, nic pro mě není podstatné. Mé tělo i duši zaplavuje euforie, o jaké si každý může nechat jen zdát. Cítím, jak se mi chuť rozkládá na jazyku. Jsem opatrný a nenechávám ani jedinou kapičku na zmar. Při doteku na mé klíční kosti, která se nejspíše už zahojila, necítím žádnou bolest. Otevřu oči a vyhledám jeho pohled. Olíznu ranku a odtáhnu se pár centimetrů. Na rtech se mu rýsuje úsměv. „Už je ti lépe?" prsty zajede do mých vlasů, skloní se a své rty přitiskne na ty mé – políbí mě. Krátce zavřu oči, v hlavě mi příjemně brní a tělem blouzní třepotání. Má tak jemné rty. Ucítím trošičku krve, kterou jsem mu obtiskl. Ještě než se stihne vzdálit, olíznu jeho spodní ret, kde se krev nacházela. „Teď už ano." úsměv mu opětuji.
Je tohle vlastně správné? Nemůže mi to ublížit? Tento až moc krásný pocit, který cítím vždy, když se na mě podívá, když se pousměje, promluví na mě, dotkne se mě... Každým dnem tento pocit sílí, možná i rychleji. Nevím co znamená, jen že mi je příjemný. Mám z toho ovšem i strach. Jak mohu vědět, že to skutečně cítím já? Jak mohu vědět, že je to můj pocit? Pokud mě ovládá, vadí mi to? Myslím... že nevadí.
Ruce omotám kolem kolem jeho hrudi a tvář schovám do jeho ramene. Chci být jenom s ním, Nic víc si nepřeji, ani nechci. Jen jeho.

. . .

Mokrou osušku pohodím na židli. Běžně bych nyní ulehl do postele a chvíli se prospal. Ovšem nechci před ním působit jako lenoch a vlastně i hulvát, abych se tu producíroval nahý jako koza na tržnici. Obléknu si kalhoty a z poličky beru košili.
„Za pár dní je ples..." Jeho slova zní do vzduchu, jako bys i to říkal pro sebe a pro nikoho. Prvně nechápu, co tím chce říct, nebo co má na mysli, ale vzpomenu si na dopis, kde o nějakém plesu byla zmíňka. „Co to pro nás znamená?" zeptám se a ohlédnu se. Zapíná si kalhoty, pohled honem přesměruji výš. „Rád bych řekl nic, ovšem je to hlavně kvůli nám" povzdechne si. „Jak jako kvůli nám?" nechápu už vůbec. „Nechci být středem pozornosti. Už teď mi vadí, že si na mě Tatiana vybíjí vztek a dělá si ze mě posměšný terč. Já ani na sebe nijak upozorňovat nechci a už vůbec ne před cizími." „Myslíš, že já ano?" vezme mi košili z rukou, odloží ji na křeslo a pohladí mi žebra. „Lidi, kteří tam budou, mají odlišné názory než já. Řídí se podle kodexu a jejich jedná ní je-" odmlčí se a pohlédne mi do očí „ Jejich jednání je mnohem horší, než si dokážeš představit." Řekne tiše, přijde mi, že se bojí o tomto tématu bavit nahlas. „Tatiana jejich směr podporuje. Já s však přikláním k původním myšlenkám a cestám, které tu dříve byly nastaveny. Možná by sis i vzpomenul, jaké to tu dřív bylo." Hladí mi krk a stále udržuje oční kontakt. „Andrew..." Šeptnu a na hrudi cítím nepříjemný tlak způsobený jeho bolestí. Prsty zajede do mých delších vlasů. „Vezmu tě ke svému holiči, aby ti je zkrátil." „Jen když to nebude nikdo, kdo by mi chtěl odříznout uši." S nepatrným si rýpnu. „To se neboj. Zkusil by tě jen škrábnout a sám bych ho poslal do gilotiny." Pokusí se pousmát, ale oba víme, že je to není upřímné. Nechci aby se trápil, ale zároveň ho nechci do ničeho nutit. Udělal bych to, jen... není na to správný čas. „Pokud je něco, co mohu udělat, řekni mi to." „Pokud chceš být v bezpečí, nauč se potlačit a nedávat najevo své emoce. Je to ode mě hnusné, vím. Bude to i těžké, ale věřím že to zvládneš. Kdyby zjistili, co cítíš, byl by to problém ne jen pro tebe." Slova které vyřkne mě zabolí u srdce. Jsem pro něj problém? Chytí mé tváře do dlaní. „vím co cítíš, už dlouho. Nechci aby si přestal, nebo si myslel, že je to špatné. Jen lidé, kteří tam budou, by toho mohli zneužít a opravdu ošklivě nám ublížit. Proto tě teď prosím Remingtone, nech si tento cit jen v naši samostatné přítomnosti." Vydechne poslední slovo a setře mi slzu, kterou jsem nebyl schopen udržet. Proč to tak bolí? Proč se cítím, jako by mě odkopl? Jak se to mám za tak krátkou dobu naučit? Jak? „Co když to nezvládnu?" Hlas se mi rozechvěje. Proč je tak těžké to říct? Nevím, co jsou zač a čeho jsou schopní, ale pokud má Andrew obavy, musí to být hodně zlé a nebezpečné osoby.

„Věřím ti víc, než komukoliv jinému na tomto světě." Zašeptá a obejme mě.