Černý Ovce

⸸ 26. ⸸

⸸ KAPITOLA 26. ⸸

⸸🖤⸸

,,Remington Leith je tvé jméno." Odpoví mi Andrew zabrán skládáním knih do polic, které má u stěny za stolem. ,,Proč ho teda neznám a ty ano?" Vydechnu a na jazyk se mi dere mnoha otázek, které bych vyslovovat neměl a ani nemůžu. Spousta se týká Seleny a místa, kde se scházíme. Slíbil jsem ji však, že nikomu o ni neřeknu. Bojím se, že kdyby to někdo zjistil, už bych ji nemohl spatřit. ,,Záleží na tom?" jeho nezaujatý hlas mě vytáčí. Vůbec mi nevěnuje pozornost. Když něco potřebuju, Až to dodělám. Teď nemohu, řekneš mi to večer. Jsem unavený, necháme to na ráno. A tak je to stále do kola. ,,Ano záleží na tom. Andrew vždyť já o sobě vůbec nic nevím, chápeš vůbec jakou frustraci pociťuju? Všichni kolem o mě ví vše a já ani nevím, jaké je mé celé jméno." Snažím se být klidný a nevylítnout na něj - a že k tomu nemám opravdu daleko. Podívá se na mě, vezme do rukou další stoh knih a dál je skládá do polic. To si ze mě snad už dělá- Zatnu zuby, vezmu mu knihy a vztekle s nimi třísknu o desku stolu. ,,Můžeš mi laskavě odpovědět?!" Zvýším hlas a dívám se mu zpříma do očí, v kterých mohu vidět rudé odlesky těch svých. Přestávám se kontrolovat... ,,A co bys chtěl slyšet? Myslíš si, že si tu můžeš štěkat jak se ti zlíbí? Zjevně si ty ten, který nevnímá, když mu někdo něco říká." Svráští obočí a sjede mě chladným pohledem. Silně sevřu pěsti, i můj dech jde náhle víc slyšet. Vztek mi přímo zatemňuje zdravý rozum. ,,Jdi si radši opakovat pravidla ať se za tebe nemusím stydět." odvrátí se ode mě.

Jako by mi někdo právě vlil jed do žil. Bezmyšlenkovitě přirazím Andrewa silně ke knihovně, až se zachvěje a pár knih z ní vypadne. Předloktím mu tlačím na hruď, druhou rukou přitlačím tu jeho k poličce. I on však reaguje a chytne mě pod krkem tak, že jeho prsten ve tvaru drápu mi tlačí na tepnu na krku. A jelikož je ze stříbra... Udržuji s ním oční kontakt, téměř se dotýkáme nosy. Krkem mi prochází štiplavá bolest, chvěje se mi čelist jak nesnesitelné to pro mě je. ,,Tohle už nikdy, nikdy nedělej." téměř zavrčí a prsten mi ještě víc zatlačí do již rozleptané kůže. Polknu heknutí a přikývnu. Své ruce povolím a nechám je zvolna opřené o něj. Ruku odtáhne od mého krku a sundá si prsten, který s cinknutím dopadne na zem. Přitiskne si mě do objetí. ,,Nenuť mě to prosím dělat..." šeptne a nenápadně rty přitiskne na mé čelo. Hladí mi záda a čeká jestli se rána na krku zahojí. Opírám se o něj a nemám nejmenší chuť vůbec mluvit. Tohle jsem nečekal a jen to, že to udělal ve mě vyvolalo nejistotu, jestli mu vůbec mohu věřit. Když je schopen tohoto, je určitě schopen udělat i horší věci...

. . .

Podá mi pohárek vody ,,Jak je ti?" Přisedne si na postel. Bez odpovědi vypiju celý obsah pohárku. Sundá mi chladivý obklad z krku, uběhla hodina a půl ale rána se stále nechce hojit. Hned po tom incidentu jsem odešel k sobě se uklidnit. Nejspíš už dodělal tak nezbytné rovnání knih a došel teprve teď. ,,Vůbec se ti to nezačalo hojit." zní znepokojeně, i mě to dost znepokojuje. Prsty přejede po lícní kosti a pootočí mi tvář k sobě. ,,Stále se na mě zlobíš? Že se se mnou nebavíš? To mezi námi opravdu bude tichá domácnost?" ,,Bolí to." šeptnu a pohlédnu do těch chladných oceánů. ,,Nemusel si to dělat-" ,,Sledují nás Reme..." Tichým hlasem mi skočí do řeči. ,,Mají o tobě pohybnosti, i o mě. Nikdy bych to ze své vlastní vůle neudělal. Pokud nebudeš loajální, poddaný, tak nepřežijeme ani jeden." Hladí mi tvář a každé slovo vyslovuje se strachem, jako by nás i teď sledoval někdo, nebo poslouchal. Takto ho neznám. Co za bestii to tu musí řídit, když i on má strach? Zhluboka se nadechnu, snažím se si urovnat všechny myšlenky. Jeho odtažitost, nevěnování pozornosti, chladnost. Vše to dělá z donucení? Kdy se to takto zvrhlo? Kdy mi to všechno uniklo?

,,Co po mě chtějí?" přejdu k jádru věci. Pokud mě chtějí loajálního a poddaného, měli si pořídit psa. Musí mít něco v plánu, něco, co se ani jednomu z nás nebude líbit. ,,Aby si byl jejich loutka, která poslechne na slovo. Ale to jim nedovolím..." rty se otře o ty mé ,,nikdy." Umlčím ho polibkem, ta tíživá atmosféra byla příliš nesnesitelná abych nic nedělal. Ucítím, jeho úsměv, svými dlouhými prsty zapluje do mých vlasů. Zavřu oči a vnímám naše rty, jak se s jemností třou o sebe. Pohladím ho na hrudi až k šíji. Olíznu mu spodní ret, za pas si mě přitáhne blíže k sobě. Posadím se na jeho klín. Rukama zapluje pod mou košili, pod studenými dotyky se zachvěji. Aniž bychom se přestali líbat, vyhrnu jeho košili z kalhot a jedním prudkým trhnutím servu všechny knoflíky, které se jak korále rozkutálejí po podlaze. Skousne mi ret a stiskne boky, s úšklebkem své polibky přesunu na jeho krk. ,,Nemusel si ji roztrhnout." vydechne a věnuje se mému tělu. ,,To je za ten prsten." Šeptnu a olíznu jizvu, která mu zůstala po obřadu, odezvou mi je jeho tiché zamručení propojené se vzdychem. Přeci jen je to místo, které nás poprvé propojilo. Neptám se a bez varování se zakousnu. V břiše mi prolítne tisíce motýlů. Ten moment, kdy ostré špičky s mlasknutím projedou kůží. Nával euforie se mi vlévá do žil, jako droga jež mě drží při životě. Dávám si pozor, aby mi neunikla jediná kapička. Zavřu oči, hlad každým douškem utichá a rána na krku se konečně začne hojit. Celou tuhle nádheru podporují hebké polibky na mém rameni a doteky snad na celém mém těle. Chyběla mi jeho něha, chvilky při společné sprše. Olíznu dvě malé ranky a hladově jej políbím. Svlékne mi košili a povalí pod sebe, nahlas vydechnu. Mám pocit že mi shoří tělo.

. . .

Probudí mě šustění, otevřu znaveně oči. Pokoj osvěcují jen tlumené světlo z lampy u knihovny. Pootočím se, naskytne se mi pohled na Andrewa, zapínal si zrovna kalhoty. Prohlédnu si jeho záda, kde se rýsovaly tmavé modřiny. Provinile si kousnu do spodního rtu. Otočí se a podívá se na mě. ,,Prospi se." Pousměje se, vezme si svou poníčenou košili, která se válela kdesi na podleze u postele. ,,Omlouvám se." ,,Neřeš to, ve skříni mám několik takových." Obleče se a zapraví si ji aspoň do kalhot. ,,Košile mi je ukradená, omlouvám se za to před tím." Posadím se, zpocené záda mi ovane studený vzduch z otevřeného okna, zachvěji se a naskočí mi na rukou husí kůže. ,,Budu v pohodě, jsou to jen modřiny. A přikryj se, ať neprochladneš. Ještě jsi uřícený." Upraví mi rozcuchané vlasy a líbne na čelo. Musím se nad tím usmát ,,Ale líbilo se mi to." Šeptnu a všimnu si i jeho úsměvu. ,,Co bys řekl na zítřejší společnou projížďku?"

,,Myslíš dneska? Copak si neslyšel hodiny odbíjet půlnoc? Nebo jsme byli příliš hluční?" Rýpnu si a ukradnu si ještě jeden polibek. ,,Neprovokuj Remingtone."

⸸🖤⸸