Černý Ovce

⸸ 16. ⸸

⸸ KAPITOLA 16. ⸸

⸸🖤⸸

S vědomím a pocitem křivdy nejsem schopen říct, zda ho chci seřvat, zakousnout nebo rovnou zabít. Ovšem je tu i ta otravná část mě, která je ráda, že ho vidím. Když tu tak stojím v jeho ložnici, plně si vybavuji noc, kdy jsem vypil obsah ampulky. Byla tu nachystaná pro mě, musel to být jedině on. Služebná se sem těžko proplíží. Otázkou teď zůstává, co mi to vlastně udělalo.

„Jsem rád, že si se už probral." Šeptne a prsty přejede po mé čelisti. „Proč?" Ví, co se stalo je si toho vědom a přesto dělá překvapeného? „Byl si dlouho mimo." „Jak dlouho?" Trochu se zamračím. Nadechne se, ale nevypadá, že by se mu chtělo dvakrát odpovídat. Všimnu si menší jizvy na jeho krku. Někdo mu ublížil? Vztáhnu ruku, ukazováčkem a prostředníčkem se dotknu jizvy. Tělem mi projede výboj energie. Promítnou se mi divné scény. Ucuknu a ruku stáhnu. Tep mi zrychlí, jako bych právě doběhl maraton. Chytím se za hlavu, která mě rozbolí jak střep a posadím se do křesla. „Co to kurva bylo?" Zděšeně hledím před sebe. Ani si neuvědomuji. Že jsem mluvil nahlas. „Remingtone," přiblíží se a chce se mě dotknout. „jsi v pořá-" „Ne!" vyjeknu „Nesahej na mě..." Rozechvěji se. Nechci to znovu vidět, prostě nechci.

Klekne si vedle křesla,blízko mě.
„Remingtone, vím, že sis teď prošel dost nepříjemnou situací, ale je potřeba, abys se mnou o tom mluvil." Zavrtím hlavou. Jak takto může mluvit, on neví, co se stalo. Nemůže to vědě.
„Cokoliv ti vysvětlím, vše co bude potřeba, jen mi musíš říct, co jsi viděl." Opatrně mi vezme ruku a pohladí její hřbet. Druhou jemně pohladí mou tvář. Skousnu si rty a sklopím pohled.
„Oni.. Já- Já umřel. A ona- Lilith ona-" zadrhává se mi hlas sotva si vybavím, co jsem viděl „Mluvila na mě. Říkala- říkala že se mám napít. A- a-" Semknu rty a zavrtím hlavou. Bylo to tolik živé, měl jsem a stále mám pocit, že se to skutečně stalo. Byli kolem mě, to horko, žár a to jak mi chládlo tělo. Hlas Lilith, jak mi říká, co mám dělat. Slyšel jsem ji tak jasně a zřetelně, jako by byla přímo v mé hlavě, přitom ji zabili.
„Remi prosím, zhluboka se nadechni a vydechni." Dívá se mi do očí. Má o mě strach? Pokusím se, avšak se mi dech trhá. Pevněji chytím jeho ruku.
„Jsem tady, jen dýchej." Šeptá dokola a hladí mě. Znovu se pokusím zhluboka nadechnout, povede se mi to. Pomalu vydechnu, nadechnu a zase vydechnu. Pomáhá to. Když se můj dech zklidní, obejme mě, nechám se pro pocit bezpečí.
„Už je to dobrý, ano?" Prsty přejede přes lícní kosti a palcem i přes ret. Zavřu oči a na nic nemyslím. Jen dýchám a vnímám jeho klidný srdeční tep.

Jakmile se uklidním, po odtáhnu se a kouknu do strany. Je mi trochu trapně, za to, že se tu chovám jak malé dítě. Andrew vstane a jde ke stolu, kde vezme sklenici s vodou. Poté se vrátí a dá mi sklenici s tím, ať se pořádně napiji. Nevím, co si o něm myslet. Z jedné strany mám zlost, že mi lhal a taky, že mi ublížil, na druhou stranu se o mě stará, chrání mě. Je mi s ním příjemně, možná až moc. Jeho doteky mi jsou příjemné, jeho hlas mě uklidňuje a jeho přítomnost mi vhání do hlavy nekalé myšlenky.

Dopiji vodu, sklenici mu vrátím, položí ji na stolek. Usadí se do křesla naproti mně a nadechne se, chvíli mlčí, až poté promluví „To co si viděl, byl útržek z obřadu, který si nedávno prožil." Jeho hlas je nejistý, svá slova si důkladně promýšlí a dává s pozor na to, co řekne.
„Kdy? A jaký obřad?" Nerozumím tomu. Nepamatuji se, že bych se něčeho takového z účastnil.
„Před třemi týdny. Obřadem jsme prošli oba dva, i s Lilith, která zemřela. Jak jsem ti již dříve říkal, byla tvým předchůdcem. Když při obřadu umírala, byl si i ty na hranici života a smrti. Toto je bohužel nutné, jinak by se tvá, řekněme proměna, nemohla uskutečnit." Dívá se mi do očí. Bedlivě poslouchám a snažím se jeho slova pochopit. „Tvá mysl v následujících dnech, možná týdnech až měsících dost výrazně měnit. Budou se ti vybavovat vědomosti všech tvých předchůdců, jejich vzpomínky, vše ti teď patří. Je toho mnohem víc, co se změnilo. Důležitá věc je, že se naše mysl částečně propojila. Podvědomě cítíš mé pocity, opět to bude chvíli trvat, než zvládneš rozeznávat, zda jsou tvé, či mé. Také teď sdílíš i mou bolest, takže budeš vědět, když se se mnou bude něco dít. Můžeš pít jakoukoliv krev, ale žádná tě nenasytí, krom té mé. Což znamená, že se musíš pravidelně krmit. Problém u Scriby je, že její hlad se nedá předurčit ani vycítit. Můžeš být týden, dva bez krve a někdy třeba pouhé dny. V záznamech je, že i v rámci hodin se Scriba potřebovala dokrmovat."
„Co je scriba?" Skočím mu do řeči. Toto mě opravdu zajímalo ,jelikož tento pojem byl i v dopise.
„Je to nad druh upíra, který nese Věčné moudro. Při obřadu si se jí stal. Scribou se však nemůže stát kde jaký upír. Scribou se již narodí. Je to předem předurčené." Vysvětlí avšak mě to moc na rozumu nepřidalo.
„Chápu to teda tak, že já su scriba, můžu se živit jen tvou krví, když tě někdo nakopne, tak to taky ucítím, v hlavě se mi budou rojit cizí vzpomínky a tohle vše mi bylo souzeno už když jsem se narodil." Shrnu si to a zaujatě na něj hledím.
„Jednoduše, ale ano." Přikývne nepatrně.
„Tak to je kokotina, jakou jsem neslyšel." Odvrátím pohled a svezu se v křesle.
„Teď ti to tak možná zní, ale je to pravda." Pousměje se, loktem se opře o opěradlo křesla a podepře si bradu. „Pochopíš, až se ti urovnají vzpomínky." Podívá se k otevřenému oknu. Ucítím mírný záchvěv a pocit chladu., jeho pocit. Mě zima není, ani jsem nevěděl. Že je otevřené okno. Takže tohle teď budu cítit běžně?

Vstane , přejde k oknu, které zavře. Sleduji ho. Snažím se si urovnat v hlavě vše, co mi řekl. Ucítím však náhlé pálení v žaludku. Jeho pach teď cítím mnohokrát silnější, než před chvílí. Láká mě a volá k sobě. Vstanu a dojdu k němu. Je to opravdu silný pocit, nejde mu vzdorovat, ani nechci. Jen co se otočí, dlaň opřu o jeho hruď, natlačím ho ke stěně vedle okna a přičichnu si k jeho krku. Přesně vím kde se nachází jeho tepna a žíly. Vím kam kousnout, aniž bych mu ublížil. Tak krásně voní. Rty se otřu o jizvu, o zlatou žílu. Pohladí mi záda a pousměje se.
„Neostýchej se a jen si dej." Řekne tiše a druhou rukou mi pohladí vlasy. Nemusí mi to nijak opakovat. Zakousnu se a pomalu polikám lahodnou krev. Klid a mír, jaká pociťuji slovy nejde popsat. Možná bych to přirovnal ke chvíli, kdy matka kojí své dítě. Ale mnohokrát, mnohokrát intimnější a příjemnější. Jako by neexistovalo nic jiného než já a on. Nic jiného nyní není důležitější. Předává mi kus sebe. V bříšku se mi rozletí motýlci. Ne jen mě, i jemu. Víc si mě k sobě přitiskne, hladí mě ve vlasech a tiše oddechuje u mého ucha. Stisknu jeho košili, ranku olíznu a políbím jej na rty. Všechny mé pocity jsou silnější, výraznější a je téměř nemožné jim vzdorovat. Polibky mi oplácí se stejnou vášní, ne-li větší.

Odtáhneme se od sebe až v moment, kdy do pokoje vejde služebná s oznámením, že je oběd. Nic proti ní, ale já svůj oběd již měl a byl výborný.

⸸🖤⸸