Černý Ovce

⸸30.⸸

⸸Kapitola 30.⸸
⸸🖤⸸

,,Pro mě to udělej, drahý.." svůdný hlas mi našeptává do ucha, bělounké ručky, dlouhé štíhlé prsty přejíždějící po mé kůži. Naše těla, propojená v jedno. ,,Miluju tě drahý." hedvábné šaty vlající ve větru a jemné rty. ,,Bude po tobě." její rty zdobí úsměv, v rukou drží dítě, čerstvého novorozence. ,,Je to krev Leitha, tvůj syn..." hlas ji slábne, stejně tak i tělo. Její jindy krásně jasné karamelové oči chládnou a pomalu se z nich vytrácí poslední život.

,,Seleno-!" Zalapu po dechu a otevřu oči. Začnu se rychle rozhlížet. Srdce nestíhá rychlý počet úderů a pot mi promáčí košili. Letmý vánek se mi otíra o holá chodidla, venku se pomalu rozednívá. Chytím se za čelo, snažím se urovnat své myšlenky a zjistit, co se to vlastně stalo. Nemohl jsem být se Selenou v étheru, tohle bylo jiné. Bylo to- ,,Byl to sen.. Hnusný sen." vydechnu a opět ulehnu, dlaně si položím na oči a povzdechnu si. Kde jsem pro boha nabral tokovou to hrůzu? ,,Kriste, zabij mě radši..."

Tiché vrznutí dveří mě upozorní na příchozí osobu, služebná. Podívám se na ni. V ruce drží kahánek, světýlko z plamínku se mihotá a osvětluje její snědou pleť. ,,Přinesla jsem vám oblečení, brzy odjíždíte." na stůl položí úhledně poskládanou hromádku. Stále si ji však prohlížím, neznám ji, nikdy předtím jsem ji tu neviděl. Má velmi jemnou tvář, tmavé oči, drobný nos, plné rty. Bude drobné postavy soudě podle užších ramen. Nemohu to přesně posoudit přes služebnický hábit, který má na sobě. Vstanu, přejdu k ní a stále si ji prohlížím. Je o hlavu a půl menší. Dotknu se jejího ramene, neucukne, ani ve tváři nenastane žádná změna. Jen její srdce prozradí její strach, nebo snad touhu? Pohlédnu ji do očí, nepotřebuji zrcadlo, abych věděl, že je mám rudé. Její pohled mluví za vše. Fascinovaný, zvědavý s mírným strachem neznámého. Docela by mě zajímalo, jak chutná jiná krev, dívčí...
Prsty přejedu po jejím jemném krku, tepna ji přímo cuká. Chudinka malá. ,,Čeho se tak bojíš?" pootevře ústa, tiše se nadechne a ještě tišeji vydechne ,,Nebojím. Ale," odvážně se napřímí, má zakloněnou hlavu, aby se mnou udržela oční kontakt. ,,pokud potřebujete, vemte si cokoliv budete chtít." sebevědomě si odepne límeček a více odhalí svůj krk. ,,Jak se jmenuješ?" ,,Valencia pan-" Přiložím ji prst na rty a zamračím se. ,,Takto mě neoslovuj, Valencie. Pro tebe jsem Leith, ano?" její klidný dech se otírá o hřbet mé ruky. Tak horký... Přikývne, pousměji se, stáhnu ruku a otočím se ji zády. Zatahá mě však za košili. ,,Leithe.. Prosím.." ohlédnu se, kouká na mě utrápenýma očima. ,,Zbavte mě té bolesti. Prý dokážete léčit, prosím." žadoní a hlas se jí mírně chvěje, srdce buší rychleji. ,,Léčit? Kde si to slyšela?" ,,Šušká se to po pevnosti. Prosím Leithe, potřebuji vaši pomoc." Zmateně na ni zůstanu hledět. Jak na tohle přišla? Nejsem léčitelka, ani takovou moc nemám. Něco mě přeci jen napadne. Chytím ji tváře, soustředím se na její mysl, abych se dozvěděl více o jejím problému. V hlavě má zmatek, nejistotu, zklamání, ale i odvahu a naději. Oči ji zaplaví slzy. Ucítím náhlý nával úzkosti a strachu. ,,Prosím-" vzlykne a pevně se chytí mého zápěstí.

Teprve teď mi to dojde. ,,Ty si upír." Vydechnu tiše. ,,Jak si se sem dostala?" Setřu jí slzy a přes její pokusy uklidnit vzlyky, si všimnu, že jí chybí pár zubů. Zbavili ji jejich tesáků. Hned mi dojde, co za bolest musí prožívat. Hlad a bezmoc možnosti jej nějak utišit. ,,Drží-" nadechne se a vydechne, trochu se uklidní ,,Drží nás ve sklepení, mučí nás, zabrušují nám tesáky, nebo je vytrhávají, nedávají nám najíst a nějakým mužům nás předhazují jako-" polkne slova a po tváři ji stečou další slzy, nyní však bez vzlyků. ,,Šhh.. Neboj, tady na tebe nemůžou." posadím se s ní na postel. Nakousnu si zápěstí a nabídnu ji ho. ,,Dej si, pak mi vše dovyprávíš." Vděčně se mi krátce podívá do očí, než se přisaje k rance. Nemám nejmenší tušení, co s ní moje krev udělá, ale teoreticky by ji neměla nijak ublížit. Celkově mi něco napovídá, že dělám správně, že ji musím ochraňovat. Po chvilce se odtáhne. ,,Moc si toho neměla, opravdu ti to stačí?" Palcem setřu krev z jejího rtu. ,,Ano," věnuje mi úsměv plný energie a úlevy ,,cítím se líp, než kdy jindy. Děkuju." z kapsy sukně vytáhne kapesník s vyšitým znakem, který se tu nachází na každém rohu. Otře zbylou krev z mého zápěstí. Teď už ti zůstane věrná, Leithe. Toto si Scriba naposledy dovolila před vládou Tatiany matky. Dosti ti to ztíží život. Přesto její oddanost bude věčná. Hlasy v hlavě dobře poznávám. Lilith, byla tu přede mnou. Při obřadu jsme se nejspíš více propojili. Většinu času je potichu, ale předává mi své vzpomínky na život tady.

,,Uškrtila jsem strážného a schovala se ve skladu. Našla jsem tam tohle oblečení, v kterém jsem proklouzla na toto patro. Nějaká služebná mi do ruk dala oblečení s tím, že vám to mám donést." poukázala na hromádku oblečení. ,,Dost si riskovala. I když je pravda, co je Tatiana na západě, je tu klid a nikdo věci moc neřeší. Přesto, tu pro tebe není bezpečí, aby si se tu potulovala v oblečení služebné, dříve či později by na tebe přišli." zamyslím se, zda nepřijdu na nějaké východisko. Vstanu a navedu ji ke své koupelně. ,,Zatím se osprchuj, na něco už přijdu."

. . .

Za tohle mě Andrew zabije. Jednoznačně.

Vejdu do jeho pokoje, Valencie hned za mnou. Oddechnu si, když je Andrew již oblečený a workoholicky úřaduje za svým stolem, což mi zas tak radost nedělá. ,,Andrew? Potřeboval bych s tebou něco probrat." přejdu ke stolu a odložím bokem listinu, kterou si zrovna četl, abych naznačil vážnost situace. Povedlo se mi to, ovšem asi jinak, než jsem potřeboval, jelikož mi věnuje jeden ze svých vražedných pohledů. To bude ještě záživný... ,,Reme nemám čas na diskuze, budeme dva týdny mimo hory a tohle urgentně spěchá." Jeho nevrlost mi napovídá, že opět nešel spát, stejně tak mi to napovídají tmavší kruhy pod očima. Idiot, si přivodí zdravotní problémy. Z hluboka se nadechnu a hádku, kterou mám na jazyku odsunu bokem. ,,Tohle je ale důležitější, protože mi za to Tatiana nejspíš urve hlavu." Řeknu s naprostým klidem. Pohled konečně stočí na holčinu uprostřed místnosti a pak zpět ke mě. ,,Že si neudělal to, co si myslím?" ,,Záleží na tom, co myslíš." ,,Děláš si ze mě prdel?" ,,Ne nedělám. A nadávky si nech na později, krátí se nám čas, za chvíli bude svítat." Andrew zbledne v tváři, lokty se opře o desku stolu, sepne ruce a podepře si bradu. ,,Zrovna teď.." Zamručí a jde vidět, že mu to v hlavě šrotuje. ,,Neměl by to být problém. Je něco jako právo, že můžu mít vlastní druh po svém boku, ale netuším jak to funguje. Ani jsem nevěděl co za následky to ponese, přesto jsem ji nemohl nechat ve stavu v jakém byla." Má snaha ulehčit situaci mi jde stejně špatně jako většina politických odvětví. Mizerně. ,,Ano je, ale- Boha Remingtone." ,,Jen mi řekni jak se tohle podřízení nazývá." skloním se nad stůl a zapřu se o něj. ,,Andrew.." Podívám se mu do očí. Supěl, vřelo to v něm jak v kotli a nedivil bych se, kdyby mě přetrhl jak hada. Přesto v modři byla jistá rezignace. Odsune se a vstane. ,,Dřív, tak čtyři generace zpět, bylo běžné, že si scriba tvořila vlastní loajální jedince svého druhu. S omezením na nejvýš dvě osoby. Větší množství ohrožovalo kult, kdyby došlo ke vzpouře. Bylo to přísně hlídané. Při nástupu matky Tatiany, Freyi II. bylo toto právo zavrženo, společně s mnoha zákony a pravidly, které nabraly nýnější podobu. Defakto na jihu a východu tyto práva stále scriby mají. Sever toto právo omezil na jednoho jedince. Tudíž by s tím nemusel být takový problém." Dívá se na Valencii, která tiše naslouchá dění. ,,Věřím, že nebude dělat problémy, i kdyby, postarám se o to, aby žádné nepůsobila." dívka přikývne a přejde blíže ke mě. ,,Navíc, Tatiana tu nemá vrchní slovo, ale náš nejvyšší. A pokud někdo hodlá tvé postavení zpochybňovat-" Můj velkolepý proslov, který jsem chtěl přednést přeruší zvony. Andrew si povzdechne ,,Měli bychom jít. Ať si obleče něco vhodnějšího jejího postavení."

. . .

Dorazíme na nádvoří, Andrew dá poručit připravit koně navíc pro Valencii. Docela se mi ulevilo, když s tím neměl problém. Je pravda, že jsem vůbec nepřemýšlel nad následky, ale nemohl jsem ji nechat tak zuboženou. Vidět ji tak, ve mě vyvolávalo podivné pocity, jako bych to snad sám prožil. Ale mohlo jít jen o vzpomínku předchozích. Nasednu na svou černou dámu, už teď se mi stahuje prdel bolestí při představě, jak dlouhá cesta nás čeká. Hrdě však zaujmu místo hned vedle svého pána a má dívenka poslušně za námi. Dohromady nás bylo asi kolem patnácti. Z toho deset strážných. Hned na začátku cesty jsem ztratil pojem o čase a cestě. Myšlenky se mi toulali mezi snem z noci a vzpomínkami, které se mi rozhodli předchozí sdělit.

⸸🖤⸸