Černý Ovce

⸸ 34. ⸸

Při označení (*) si pro lepší atmosféru pusťte soundtrack.

⸸KAPITOLA 34.⸸
⸸🖤⸸

Hrnu se po schodišti, vyhýbám se služebným a spěchám na nádvoří. Nevím proč, ale musím ji vidět - poprvé osobně, tváří v tvář. Dotknout se ji. Vědět, že je skutečná. Sahám na kluku, hluboké vrzání pantů těžkých dubových dveří mi v ozvěně skřípe v uších, plíce mi naplní chladný vzduch a pohladí mě vyhasínající oranžová záře ohnivého nebe kdy slunce se skrylo za obzor. Pohledem přejedu celé nádvoří, jednotlivé keře růží, jejichž květy stáhly do poupat. Není tu. Přejdu ke keři, kde jsem ji viděl. Při každém kroku mi křupe sníh pod nohama, při výdechu se rozptýlí pára do vzduchu a i tak mi nepřipadá, že by měla být zima, když se dívám na květy. Přesto tu po Seleně není ani památky. Blouznil jsem snad? Mezi prsty promnu rozkvetlou růži. Namrzlé kraje dodávají růži stříbrný závoj na rudém podkladu. Na prstech mi zůstane jemný poprašek. Utrhnu květ a přivoním si k němu. Smysli mi zaplní známá vůně ze skleníku v jejím světě. Donutí mě to se pousmát. Byla tady, skutečně tu byla. Žádná iluze...

"Co, že mě ani nepřekvapuje, že se tu poflakuješ." Jen co se ke mě dostane ten posměšný hlas, který nepatří nikomu jinému, než korunovanému kreténovi. Hned je mi jasné. že mi odumře další polovina nervů. Otočím k němu hlavu, střetneme se pohledem. Přísahám Bohu, že i hřmění bouře je tišší než má nenávist k němu. Ticho nikdy nebylo tak ohlušující jako teď, kdy nehnutě jeden druhému hledíme do očí a čekáme, kdo jako první zakousne toho druhého. Jeho rudé duhovky se jako tekoucí krev mísí s těmi mými. Vlastně nejde o to, kdo dá první ránu, ne. Ten, kdo první uhne, je slabší a já to rozhodně nebudu. Po chvíli se uchechtne. "Takové dětské hry s tebou hrát nebudu. Vlastně jsem ti přišel nabídnout, jestli se nechceš trochu pobavit." "Víc se pobavím s lady Vit, než trávit jakýkoliv čas s tebou." Jestli to znělo jako urážka, budiž, ale opravdu radši budu se starou lady, která omílá stále to samé dokola, jako zaseklý kolovrátek. Mě to nevadí, je milá a slíbila mi tvarohové koláče navíc. "Jak myslíš, ale pak nedolízej." Otočí se na patě a odejde. Překvapilo mě, že neměl potřebu se tu zdržet, na druhou stranu je to lepší než cokoliv jiného. Prozatím mám od něj klid. Otočím se zpět ke keři růží. To, že tu Selena je pro mě mnoho znamená. Nesmím však zapomenout, že nás mohu ohrozit, pokud dám jakkoliv najevo, že se známe. Růži si schovám do vnitřní náprsní kapsy kabátu a rozejdu se zpět do sídla. Když už jsem takhle zmínil lady, mohl bych za ní zajít.

Naše první setkání bylo úsměvné, měl jsem chutě a potloukal jsem se kolem kuchyně. Na Mons-Mortuorum jsou v kuchyni zvyklí, že chodím ujídat tvaroh, nebo jahody. Tady to ale bylo složitější. Lady bývala druhým hlavním mágem, ale před pár lety ze své funkce odstoupila a zůstala na panství, jako příležitostní rádce. Volný čas tráví v kuchyni a věnuje se pečení, které ji opravdu jde. Taky právě ona mě přistihla, když jsem se pokoušel ochutnat chladnoucí koláčky. Bál jsem se, aby mě nenařkla za krádež, naopak mi nabízela další pochutiny, které pekla. Ohřála mi i mléko s medem a vesele povídala o tom s jakou jemností se dělá krém na vdolky. Bylo to velmi hezké. Je to velmi milá stará paní a cítím se u ni vítaně. Jen doufám, že nezpůsobím problémy, když se u ni budu zdržovat.

Projdu užší chodbou a zaklepu na dveře do kuchyně. Nikdo však neotevře. Zaklepu tedy znovu a víc. Uslyším nějaké hlasy a kroky, napovídající, že je tam víc osob. Rychle tedy přemýšlím, jak zamaskovat svůj účel návštěvy, jelikož je mi blbé jen tak odejít. Dveře se otevřou a už se s lehkým úsměvem chystám říct první věc, která mě napadla, zda nemají další víno, které podávali Andrewovi. Úsměv mi strne a myšlenky vyšumí jako pěna. Stojí přede mnou, jako bych se díval do rozteklého karamelu. Vydechnu a prohlížím si její krásnou tvář. Chci se jí dotknout, vědět, že je to skutečně ona. Pozvednu ruku, že ji pohladím tvář. ,,Seleno, drahá, kdo pak tam je?" Dojde lady a ruce si otírá do zástěry. Nasadí si kulaté brýle se zlatými obroučky, které se ji jindy pohupují na řetízku kolem krku, a zaostří na mě svůj zrak. ,,To jsi ty, Remíku!" Honí tě mlsná na sladké? Jen pojď dál, pojď." Zamává rukou směrem k sobě a jde spěšně zpět do kuchyně. Selena poodstoupí od dveří a pustí mě dovnitř, u toho mě však sjede pohledem. ,,Tak mlsná, jo?" Šeptne a lehce povytáhne jedno obočí. Zavře za mnou dveře a vrátí se ke stolu plného bylinek rozdělené v miskách, ve skleněné anfoře se zlatil olej a vedle ně menší lahvičky. Některé naplněny směsí bylinek, jiné zatím prázdně. hrstku sušených okvětní listy růže nasype do hmoždíře. Hledím na ni jako na zázrak a nemám nejmenší tušení, co říct a jak se chovat. Nemohu přeci prozradit, že se známe, ale je mi dost proti srsti dělat, jako bych ji nikdy v životě nepotkal. Co mám teda dělat?

,,Remíku nestůj tam jak solný sloup a pojď se posadit." Pobídne mě lady, když na druhý stůl položí podnos s koláči. Nadechnu se a rychle odeženu zmatené a vtěrný myšlenky. ,,Promiňte mi lady Vit, trochu jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách." Zdvořile se na ni pousměji a usednu ke stolu. ,,Dej si kolik chceš." Položí přede mě hrnek s teplým mlékem a medem a začne si sundávat zástěru. ,, Děkuji." Upiju trochu a znepokojen sleduji, jak si uklízí věci. ,, Vy někam odcházíte? Pokud jsem došel nevhod, nebudu vás zdržovat." Chystám se vstát, zadrží mě však jemným mávnutím ruky. ,,Ano odcházím, ráda bych u s tebou byla, ale slíbila jsem si, že budu pravidelně navštěvovat svou známou. Zůstaň tu jak dlouho budeš chtít." Řekne s úsměvem, který měl pochmurný podtón. Zapne si kabátek a s podivnou emocí ve vzduchu odejde. Pohled mi přejde k Seleně, přebírá větší rostlinky a svazuje je k sobě. ,,Ne." Vydechne a podívá se mi do očí. ,,Co ne? Nic jsem neřekl." Zmateně se na ni podívám a vezmu si šáteček s malinovou náplní. ,,No právě a ideálně, když ani nic říkat nebudeš a zapomeneš, že jsi mě tu viděl." Mračí se div se nad ní mračna nestahují. ,,Poprvé se vidíme osobně a hned chceš, abych zapomenul? Nemluvě o tom, že si naštvaná a kdyby tvůj pohled uměl zabíjet, tak už nejsem mezi živými." ,,Vzhledem k mé situaci je mé chování oprávněné. Takže nechápu, jak se můžeš cpát sladkým!" Tiše vrčí skrze zaťaté zuby. (*) Polknu sousto a vstanu, abych na ni lépe viděl. ,,A jaká je situace, že bych neměl jíst tohle? Nebo proč bych měl být naštvaný, či opatrný? Nevidím tu nikoho a nic, co by se mi pokušelo ublížit. Krom toho zasrance Didricha, kvůli kterému mám pocuchané nervy. Takže když dovolíš, si prvně dojím i tam ten nadýchaný moučník a až pak mi chrli svou zlost. A vůbec co tu děláš?" Více se zamračím. Obejde stůl. také se mračí až mi to je nepříjemné. V uších mi zní klapání podpatků o dlažbu. Očekávám. že mi chce jednu vlepit, takže jsem připraven ji v tom zabránit. To co však udělá mě zaskočí a úplně odzbrojí.

Pevně mezi prsty svírá mou košili a její rty- nikdy bych nečekal, že jsou ve skutečnosti ještě jemnější. Mám pocit, že se na malý moment zastavil svět - a jak bych si přál, aby to byla pravda. Pomalu se odtáhne od mých rtů a ještě mě líbne na tvář. Tělem mi projede hřejivá vlna, jako elektrický výboj, který způsobí že se trochu zachvěji. Obejme mě. ,,Buď potichu prosím a už nejez nic, co ta bába připraví." Tiše šeptá. Přikývnu a obejmu ji kolem pasu. ,,NA nic víc se neptej a nikomu nic neříkej. Pokouší se z tebe vytáhnout informace o tom jak Andrew přemýšlí a jedná. I tebe se pokusí zlomit. Za žádnou cenu jim to nedovol. Nenech se sebou manipulovat." Pohladí mi tvář a dívá se mi do očí. ,,Až odejdu, zapomeneš, že jsme se tu setkali. Ale pamatuj si, že nemůžeš nikou věřit." Na svá slova klade důraz. Chápu, že nám něco hrozí, ale nechci zapomenout. Skloním se k ní a letmo ji políbím. ,,Neodcházej prosím." Šeptnu a víc si ji k sobě přitisknu. ,,Seleno..." ,,Musím to udělat, už tak riskuji, že na to někdo přijde. Drž se Andrewa a nedělej nic, co se ti zdá podezřelé, ano?" Nepatrně se pousměje a odtáhne se. Naposledy se ji podívám do očí než odejde z místnosti.

S klapnutím dveří zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. Všimnu si tácku s cukrovinkami, víc mě však zajímá výhled z okna. Vzpomínám si na výhled ze sálu na nádvoří pohlceného v záři zapadajícího slunce. Teď venku panuje temno a pouhé siluety nedalekého lesa byly tím jediným, co šlo rozpoznat.

⸸🖤⸸