S.O.S. (Drarry FF)

5# Mohl bych...?

Harry Potter

Nenapadlo mě, že by poslední lektvar mohl být na spaní, ale bylo až překvapivé, jak dobře jsem se vyspal. Vlastně se mi tu spalo celkem dobře. Asi protože jsem věděl, že na mě dohlíží. On té doby jsem přestal dělat Dracovi problémy, ale těšil jsem se na každou jeho návštěvu a za pár dní už mi bylo dobře. Věděl jsem, že on by se o mě vždycky dokázal perfektně postarat. Stýskalo se mi po tom, jak to bylo v posledním ročníku na škole. Asi jsem byl unáhlený. Měl jsem si ho vyslechnout, když jsem se s ním rozešel. Měl jsem mu věřit. 

A konečně nadešel ten den. Mohl jsem jít domů. Luna mi přinesla nějaké věci a Draco mě přišel ještě zkontrolovat. Je pravda, že za těch pár dní v nemocnici jsem musel i pracovat a ještě jsem se neodhodlal Dracovi říct, že jeho otec utekl z Azkabanu. 

"Doufám, že budete doma ještě odpočívat, pane Pottere," začala mě to oslovení štvát, ale kašlal jsem na to. Určitě se do změní až ho pozvu na večeři. 

"Spolehněte se, pane lékouzelníku," usmál jsem se na něj a chtěl mu ještě něco říct, ale on se rozhodl, že už to asi nebude potřeba. Úplně mě zazdil se slovy, že sestřičky se mnou poté podepíší papíry a on musí k dalšímu pacientovi. 

V podstatě mě tam nechal s otevřenou pusou a já jsem jen zíral, jak odchází v tom jeho doktorském plášti. Hned za ním vešla Luna a rozesmála se. "Copak ti přeletělo přes nos?" zeptala se a já jsem zavřel pusu. Trochu jsem zavrtěl hlavou a s odhodlaným úsměvem jsem se na ni podíval.

"Proč jsi mi přinesla košili?" zeptal jsem se jí a nebyla tam jen košile, ale i společenské kalhoty. Nebyl jsem si jistý, jestli o mám plánu ví, ale vždycky se tak spokojeně šklebila, že by mě nepřekvapilo, kdyby mi viděla až do žaludku. 

"Já myslela, že máš v plánu Draca získat zpět," poznamenala. "Ale je tam i obyčejné tričko a džíny."

S povzdechem jsem k ní došel a podepsal papíry, které poté s úsměvem odnesla a já jsem se se sebevědomím úsměvem začal připravovat na to až Draca pozvu na rande. Učesal jsem si vlasy, ale stejně vypadali rozcuchaně, oblékl jsem si košili, kalhoty a zavázal si boty. 

Draco Malfoy

Když konečně začínal vypadat zdravěji, tak pro mě začínalo být  čím dál tím těžší být v jeho blízkosti. I když se mě znovu nezeptal na tu otázku, pokaždé jsem mu viděl na očích, že by to chtěl vědět. Jenže mě přišlo, že jsem odpověď měl napsat přímou na čele. 

"Marry...," začal jsem něco říkat, ale když jsem se na ni podíval, abych to dořekl, tak za mě koukala s otevřenou pusou a drkala do jiné sestřičky vedle ní. Najednou se kolem mě objevilo asi pět sestřiček s okouzleným úsměvem. Pomalu jsem se otočil a uviděl Harryho upraveného v košili a kalhotách. Asi se mi začala podlamovat kolena. Harry mířil k nám, ale já jsem se otočil zpátky, abych získal Marrymu pozornost. "Marry," luskl jsem před ní prstem. "Mohl bych....," tentokrát jsem to nedokončil, protože mě přerušil Harryho hlas. 

"Draco, už jsem nejsem tvůj pacient," začal a já jsem si promnul oči. 

"Zatraceně, nechá mě tu někdo dneska něco doříct," zavrčel jsem naštvaně a bouchl deskami. Všichni se na mě překvapeně podívali. "Marry, mohl bych tě poprosit, abys dala těmhle pacientů lektvary, co jsou tam napsané," začal jsem Marry jen vyděšeně kývla a utekla i s mými deskami. "A vy ostatní nemáte co na práci?" zeptal jsem se nevrle. A pak mi došlo, proč se tak chovám. Nechtěl jsem, aby se na něj někdo díval, když mu to tak moc slušelo. Žárlivost je svině. S povzdechem jsem se podíval Harrymu do očí, když všechny sestřičky odešli a on se snažil vypadat naprosto sebevědomě. 

"Taky mě vyhodíš?" zeptal se a já jsem ho jen vzal za ruku a táhl ho k sobě do kanceláře. Nechtěl jsem, aby náš rozhovor někdo vyslechl. Tady i stěny mají uši. Po chvíli se mnou srovnal krok a stiskl mi ruku. Začervenal jsem se. Vzbudilo to ve mě staré vzpomínky. Ruku jsem mu vykroutil ze sevření a otevřel dveře kanceláře. 

"Promluvíme si tady," odpověděl jsem stále jsem měl v sobě ten osten žárlivosti. Vadilo mi, že vypadá tak dobře a není můj. Bez komentáře tam vešel a já jsem za námi zavřel dveře, jen co jsem se na něj otočil, tak mě pohladil po tváři. Vždycky se nade mnou tyčil tak o deset centimetrů. "Harry, co to děláš?" zeptal jsem se jemně.

"Chci tě políbit," začal se ke mně naklánět, ale já jsem uhnul. 

"Pustil jsi mě k vodě," povzdechl jsem si a šel si sednout za svůj stůl.

"Promiň," začal Harry a bylo vidět, že chce pokračovat, ale já ho nenechal. Byl jsem hrozně popuzený.

"Tohle nespravíš pouhou omluvou!" zvýšil jsem hlas a podíval se na něj.

"Neměl jsem tomu tak snadno uvěřit," zamumlá a přejde k mé židli.

"Ne to neměl," povzdechl jsem si nakonec. 

"Co můžu udělat, aby to mezi námi bylo jako dřív?" zeptal se, bez okolků bez dotazů. "Je mi jedno, jak to tehdy doopravdy bylo. Chci tě zpátky."

"To už se nedá spravit," odpověděl jsem a cítil, jak se mi v očích hromadí slzy.

"Nedá nebo nechceš?" zeptal se lehce popuzeně, ale i tak si klekl na zem a dal si hlavu do mých dlaní, které jsem měl položené na klíně. 

"Není to tak, že bych nechtěl," odpověděl jsem a zadíval se na něj se slzami v očích. "Jen nechci, abys mi znovu ublížil. Bylo to pro mě těžké."

"Pro mě to bylo těžké do doby než jsem tě potkal tady. Chyběl jsi mi celých pět let a nedokázal jsem přijít na to, jak zalepit díru, kterou jsi nechal v mém srdci," zašeptal Harry a mě se slzy začaly hrnout z očí. "Půjdeme na to pomalu, dnes tě vezmu na večeři a pak tě doprovodím domů," usmál se na mě a setřel mi slzy z očí. "A když nebudeš chtít, ani ti nedám pusu na dobrou noc."

Tomu jsem se musel uchechtnout. Ano, na puse na dobrou jsem vždycky trval. Je hezké, jak si všechno pamatuje. "Neber to jako rande," povzdechl jsem si nakonec. "Prostě dva staří známí si jdou popovídat."

Harry vypadal, že by mě samým štěstím políbil, ale ovládl se. A ďábel na mém rameni si pomyslel škoda.