S.O.S. (Drarry FF)

2# Poprask u Munga

Draco Malfoy

Čekal mě poklidný den v nemocnici. Pár pacientů, kteří jsou potřeba zkontrolovat, kávu, kancelář a papírování, oběd, káva, druhá obchůzka pacientů, káva, kancelář a třetí obchůzka. Během toho jsem samozřejmě přijímal nebo léčil pacienty.

Měla jsem dobrou náladu, ale jen co jsem vešel do sesterny, tak se na mě všichni smutně podívali. Ne, ne a ne. Už je to tady zas. To není snad možné. Lékouzelník, který měl vést dnes pohotovost tu nebyl. Jejich pohledy byli jasné a já jsem měl v plánu vycouvat.

"Přeci nezdrhneš," podívala se na mě s úsměvem Luna Láskorádová. Taky patřila k Weasleyovic partě a snad jen díky ní jsem pořád Harryho miloval. Dávala mi už pět let naději, že se všechno spraví. Jenže nespravilo. Možná jsem jí neměl poslouchat. Jenže ona vypadala tak sebevědomě, když o tom mluvila, že to srdce, které on udělal lidským, v něj pořád věřilo.

"Mohl bych," povzdechl jsem si a všechny sestry se na mě vystrašeně podívaly. Nevěděly za kým jiným by šly, protože všichni ostatní lékouzelníci byli moc arogantní na to, aby přijali takový účel. "Jenže to neudělám. Ne, když vidím, že jste z toho nesvé."

"Nikdy bych nečekala, že tohle bude pravda," povzdechla si Luna a všechny sestřičky začaly přikyvovat. "Malfoy a dobrý člověk," poznamenala. Nikdo se tomu nezasmál, všechny na mě stále zbožně koukaly a já jsem cítil, že by mi mohla narůst svatozář.

"Máte nějaký akutní případ?" zeptal jsem se, abych tuhle podivnou atmosféru zahnal. Luna se na mě usmála a podala mi list pacientů. Nikdo neměl nic akutního. Naštěstí. "Kdo se mnou má dneska směnu?" zeptal jsem se Lenka se na mě usmála. Ještě jsem, ale musel zařídit péči pro své pacienty, takže jsem vyhledal lékouzelnici, které byla o dva roky mladší než já, ale perfektní a precizní. Natalia Moore. Samozřejmě přijala.

Sice to vypadalo na lepší den, ale co se dá dělat. Svoje první kafe si budu muset dát už teď. Čekalo mě totiž několik zlomenin.

...

Dobře, dnešní den nebyl ničím jiným než propadákem. Byla hrůza se se všemi dohadovat a takových kravin se kterými někteří přišlo. Neměl jsem sílu už ani na jediného pacienta a to byl čas oběda. Naštvaně jsem si sedl k Luně, abych se s ní najedl.

"Neboj," usmála se na mě. "Něco mi říká, že se ti to všechno v dobrém vrátí."

"Promiň, ale nejsem takový optimista jako ty," odpověděl jsem nevrle. "Nechápu, proč se se mnou všechny matky mají potřebu hádat, když se jejich dítě zraní."

"Možná to bude tím, že nevypadáš jako seriózní lékouzelník," usmála se na mě Luna. Věděl jsem, že to nemyslí vážně. No, i když jsem byl vážený lékouzelník a ostatní za mnou chodili pro rady. Nemusel jsem tak působit na matky.

Nenáviděl jsem práci na pohotovosti, když byli prázdniny. Už jsem se těšil až všechny ty děti zmizí do Bradavic a já budu mít klid na svou práci. V tom kolem mě prolétla sova. Nečekal jsem to, ale dopis jsem chytil. Nechápal jsem to. Proč na něm byl emblém z Bradavic.

Nevěděl jsem, co by po mně mohla McGonnagalová chtít, ale určitě do věstilo průšvih. S povzdechem jsem otevřel dopis a zjistil, že to je lepší než jsem čekal. Tohle rozhodně nemusela být taková pohroma, jako jaká se to zdála být.

"Copak paní ředitelka chce?" zeptala se Luna a usmívala se od ucha k uchu. Bylo zvláštní, že se toužila stát sestrou, ale možná se nebylo čemu divit, když její přítelkyně hrála famfrpál na světové úrovni. Kdyby se se mnou Potter nerozešel taky bych chtěl být tím jediný, kdo se stará o jeho zranění. Sakra na co to zase myslím. Musím zachovat chladnou hlavu.

S hlasitým nádechem jsem promnul obličej, protože jsem při té představě začal rudnout. Jeho hruď by mohla být svalnatější než před tím a určitě zmužněl.

"Chce, abych jednou za čas přijel a udělal přednášku studentů, kteří o ni budou stát," odpověděl jsem a dal se konečně do jídla, i když mě myšlenky se honili kolem zraněného Harryho. Co když je někde teď zraněný? Co když potřebuje mou pomoc?

Zatraceně, Draco, vzpamatuje se. Je to velitel bystrozorů, určitě má hromadu práce s papírováním a jestli je v akci, tak se o sebe dokáže postarat. S Lunou jsme pak v tichosti dojedli a potom, co jsem si nechal připravit další šálek kávy jsme se vydali znovu do ordinace. Proč jsem se nestal porodníkem... mohl jsem se mít tak dobře. Žádní otravní muži, o kterých bych musel přemýšlet. Jen děti, děti a zase děti. Křik. Jo, chlapy by vlastně byli u porodu taky...

Je dobře, že jsem se porodníkem nestal.

...

Poslední pacient, ušklíbl jsem se, když mi to Luna oznámila. A pak jsem mohl jít domů. Připadal jsem si nezvykle utahaný, na to že byli teprve 4 hodiny, ale směny na pohotovosti byli kratší než normální.

Nebylo to nic jiného než nevolnosti malého předškoláka. To jsem vyřešil rychle.

S úsměvem jsem se postavil a protáhl se, když se za nimi zavřeli dveře. "Dal bych si kávu," otočil jsem se na Lunu, která mě s úsměvem pozorovala a snažila se mě nekritizovat za množství kávy, který jsem schopný vypít.

Samozřejmě, že jsem věděl, že to nebylo úplně zdravé, ale nekouřil jsem a jedl. Takže, dokud nebudu pít tak 5 silných káv denně, myslím si, že jsem naprosto v pořádku. Ano, stanovil jsem si sám diagnózu, začínám bláznit. Nebo jsem natolik inteligentní, že sám dokážu říct, co mému tělu škodí. Vlastně i v tomhle případě bych mohl být dobrý adept na to jí do blázince.

"Abys to s ní nepřehnal," šklebila se na mě Luna a prošla dveřmi na chodbu, které jsem pro ni otevřel a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. A myslím, že Luně taky. Nějaký bystrozor táhl Harryho na zádech a ten se nehýbal. Ne, ne, ne. Dnešní den není jen zatraceně špatný. Dnešní den je noční můra. Tohle nemohla být pravda. Harry byl ten nejopatrnější kouzelník jakého jsem znal. Nikdy v boji neztrácel obezřetnost. Chtěla jsem hlavu toho, kdo tohle způsobil, na zlatém podnose. Začínali se ve mně probouzet emoce, což jsem musel rychle zastavit.

"Dejte ho sem," křikl jsem a otevřel dveře do ordinace dokořán. "Přines mi prosím kávu," usmál jsem se na Lunu, která rychle vyběhla a já jsem se soustředil na Harryho, kterého bystrozor svalil na lůžku. "Víte jaká kletba ho zasáhla?" zeptal jsem se, celkem mě tenhle šok probudil, ale nechtěl jsem nic riskovat. Dostane tu nejlepší péči. Vždyť to jsem přeci chtěl, starat se o něj.