Světlo V Temnotě

Křídla

Jen jeden krok, co se může stát?
„Důvěřuješ mi?“
To šeptal hlas tam někde v dáli.
Jen jeden krok, už můžeš vstát.
A vzpomínky se pálí.

„A kdo že jsi?“ ptám se nahlas,
však v okolí jen prázdnota.
Blázním snad?
„A kde že jsi?“ — ztratila se jistota.

S hlasy se přece už znám,
však tenhle jiný zdá se.
S hlasy stínů přísahám,
tenhle nerovná se.

Slyším tiché chichotání.
„A dost už, konec skrývání!“.
Rozhlížím se v paranoie,
postřehujíc stmívání.

Jen jeden krok – to zní mi v hlavě.
A v oku slabý tik.
Na okraji světa právě,
hodně blbej trik.

A stejně něco uvnitř šeptá.
„Jen jdi“ – nic mě nenutí.
Není to hlas, co mě deptá.
Konám jemu po chuti.

Teď to přijde, celý život,
před očima zjeví se.
„Už je konec?“
– moje tělo nepadá, netopí se.

Zvláštní teplo, co se děje?
Co se stalo s útesem?
Cizí hlas se tiše směje.
„Oheň v srdci ti dal křídla“.
Otáčím se, uletěl jsem!
Smrti přímo před nosem.