Chytáme se stébel v naději, že nás unesou.
Pod rouškou tajemství, které nás tíží.
Kdy řekneme pravdu, jež ostatní nesnesou?
Proč světlo s temnotou uvnitř se kříží?
Kdy najdeme odvahu odhodit starosti,
žít pro tu chvíli, co úsměvy tvoří?
A přesto cítíme smutek i v radosti,
dusíme plamen, který v nás hoří.
Šlapem si po štěstí, za kterým se ženeme, ironii v tom přesto málokdo vidí.
Tu smutnou pravdu však vidět nechceme,
zdá se, že hloupost je podstatou lidí.
ČTEŠ
Světlo V Temnotě
PoetryDříve jsem psala tyto básničky, když jsem se necítila dobře. Teď, když jsem starší, v nich pozoruji svůj osobní a emocionální růst.
