Je to tu zas - ten divný pocit, co poklidný spánek maří
Už dost! Snad ten klid a pokoj najdu až ve stáří.
Už necítím bolest, nelituji se, není to tak jako kdysi.
Ale ty myšlenky mě hlodají, jak proklaté krysy!
Už nehodlám si stěžovat, že láska je jen slabost.
Nechci se připravit o ze života radost.
Co je radost? Co je smutek? Kurva, mám v tom bordel už!
Že vše pochopím časem - jasně!
To do mě radši vrazte nůž.
Ty v klidu si spíš, netíží tě myšlenky a podobný svině.
V klidu si spíš a zdá se ti o jiným ženským klíně.
Mám v tom zmatky, nesnáším tě!
Leda hovno! Už mi z toho jebe.
To je tím, že zapomínám, že nesnáším sebe.
A to je taky jenom snůška keců, co mi nutí moje chorá hlava.
Baví ji to, jak mi s celým životem zas mává.
Je mi vlastně fuk co děláš.
A je mi fuk co dělá on, ono a nebo ona.
Chci jen už spát - do prdele!
Má mysl je jak chromá.
Stejně jsem ráda za úsměvy,
a za jiskřičky naděje.
Že moje tělo zase jednou
ten krásný pocit zahřeje.
Vyletěla jsem jak čertík z krabičky,
nebo jako z luku šíp.
Ale už je to venku a můžu jít spát.
Musím říct, že je mi líp.
ČTEŠ
Světlo V Temnotě
PoetryDříve jsem psala tyto básničky, když jsem se necítila dobře. Teď, když jsem starší, v nich pozoruji svůj osobní a emocionální růst.
