Butterfingers

Tea

Ok, předem chci upozornit, že povídka není stará půl roku, jak si můžete myslet. Je stará už asi dva roky, začla jsem ji psát na starým blogu a proto je nutný podotknout, že styl mýho psaní se dost změnil (myslím) a tak už to možná ani nebude ono,.. ale jelikož jste projevily zájem o další díly, řekla jsem si že něco sesmolím. Připravte se na lavinu chyb a překlepů, protože mě bolí hlava. Tak se užijte díl ^^

Tai's POV.

Po dokoukání filmu, kdy jsem si při děsivých scénách radši zakrýval oči jsem už byl doopravdy unavený a proto jsem Zekovu nabídku o to, jít už si lehnout vděčně přidal. A až když jsme oba leželi v jeho prostorné posteli, došlo mi jak absurdní tohle celé je. Jak si k sobě do domu mohl vzít někoho, koho zrovna ten den potkal? To,.. to přece nedává žádnej smysl!Nebojí se, že ho vykradu a uteču? Ne, že bych to měl v plánu, přece jen ví kde pracuju. Ale... tohle mi přijde prostě ujeté. A moji rodiče? co to má znamenat? jak mu to mohli odkývat tak snadno? S polemizováním nad tím, jaké to asi bude dál jsem přeslechl jeho přání na dobrou noc a dál zíraje na strop přemýšlel.

Ráno-

"Vstávej, Nešiko." Ucítil jsem na svým rameni něčí ruku  a v domění, že je to máma, jsem se jen otočil na druhý bok. "Nešiko, dělej." stisk na rameni rapidně zesílil a tak jem se se zamžouráním donutil oči otevřít a podíval se do těch Zekeho. Bylo na nich vidět, že není vzhůru dlouho, nehledě na fakt že vedle mě pořád ležel v posteli pod jednou peřinou. "Mám hlad," zamumlal a potom si ústa zakryl rukou, když zívl.

"Jo, to já taky," odvětil jsem a znovu oči zavřel.

"Jdi připravit snídani." řekl až hrubě jako bych byl služka.

Vlastně, podle jeho slov jsem teď jeho služka být měl. Vtipné. Posadil jsem se na posteli a promnul si obličej. Podíval jsem se na noční stolek, kde na digitálních hodinách číslice ukazovali pět ráno. Cože? Kdo dobrovolně vstává takhle brzo? A ještě hůř, kdo by tak brzo ráno někomu dělal snídani? Ani nápad.

Znovu jsem si lehl do postele a zavřel oči, které jsem otevřel až když jsem slyšel šustění peřiny, jak Zeke vstal a odešel pryč. Chvíli jsem se díval na dveře, které za sebou zavřel než jsem si peřinu přetáhl přes obličej a zhluboka vydechl.

Netrvalo to moc dlouho a on se vrátil do pokoje s hrníčkem v ruce. Byl černý a ostře kontrastoval s jeho světlou kůží. Díval jsem se na něj s peřinou přes nos, jak si sedá zpátky na postel v jeho xxl tričku a šedých teplácích. Pokoj provoněla vůně čaje. Díval jsem se, jak se jeho rty dotýkají hrnku a on pije.

"Máš rád čaj?" zeptal se a podíval se na mě.

"Jo, docela jo. Spíš ho miluju." pokrčím rameny a on se na mě dlouze podívá, načež se znovu napije. Nevidím ale, že by polkl. Místo toho odloží hrníček na noční stolek vedle hodin a pak se nakloní ke mě, jako by mě chtěl políbit. Instinktivně pootevřu rty, snad abych mu to usnadnil, snad abych něco řekl v protest. Nedostal jsem od něj pusu jako pusu, ačkoliv svoje rty na moje přitiskl, udělal to z toho důvodu aby čaj, kterýho se předtím napil, mohl předat mě z jeho pusy do mojí. Šokovaně jsem čaj spolk, kupodivu, byl dobrý. On se ale neodtáhl, pořád měl svoje rty na mých a tak jsem se chtěl odtáhnout já, ale on svou ruku přemístil na temeno mojí hlavy a tím si mě přidržel u sebe.

"Co mi to děláš, Nešiko,.."