Butterfingers

Večeře

První dojem? Ohromné. Naprosto obrovské a úchvatné. Jako umělecké dílo. Přesně tak bych si dovolil popsat sídlo toho muže z kavárny. Odemčel vstupní dveře a zavedl mě do haly.

Bylo to tu moderně zařízené, jako z nějakého časopisu. Místnost osvětlovala tlumená světla.

"Nemohl bych... to tu uklidit až zítra?" ozval jsem se. I když mi nebylo jasné, co přesně bych tu měl uklízet, všechno bylo naprosto vyšperkováno.

"Budeš tu bydlet dokud neuznám, že jsi toho udělal dost."

"Ale... to nejde! Musím chodit do školy! a ... moji rodiče! A vůbec vás neznám!" začal jsem hystericky jančit.

"Vůbec mě neznáš, ale dobrovolně jsi nasedl do mého auta. Dobrovolně jsi mi nesl kávu a dort. Dobrovolně." zdůraznil to slovo a sundal si kabát. Pověsil si ho na háček a řekl, ať udělám to samé.

Sundal jsem si boty. Cítil jsem se poměrně trapně, když si všiml, že moje ponožky jsou modro růžové se smajlíčkama.

"Dej mi číslo na tvoje rodiče."

"Proč?"

"Zavolám jim a vysvětlím situaci."

Nadiktoval jsem mu číslo. Ačkoliv se mi do toho moc nechtělo, nechtěl sem si přidělávat další problémy. Rodiče mě zabijou!

Šel kus dál abych, nejspíš, ten hovor neslyšel.

I když jsem zaslechl něco málo.

"Dobrý den, tady Tokoya. Váš syn u nás... s mým synem... Děkuji.... Nashledanou."

Vrátil se ke mě s naprosto klidným pohledem.

"Vše je domluveno." oznámil prostě a vydal se po schodech nahoru.

Šel jsem nejistě za ním. Obrazy na zdech mě dost děsili. Jako by mě každý obraz sledoval. Hrozný pocit.

Dovedl mě do pokoje ve kterém byla jen velká postel, stoleček, nějaké knihovny a skříně.

Celou místnost ozařoval jeden obrovský, naprosto majestátní lustr.

Vypadalo to, že jsem v celém domě sami. Možná má rodinu někde pryč. Nedávalo by smyls aby měl takhle velký dům jen pro sebe. Nebo ano?

"Tady budeš spát. Já mám pokoj hned naproti. Teď ale půjdeš připravit večeři." A už mě zase táhnul ze schodů dolů do kuchyně. Byla prostorná tak, jako všechny ostatní mistnosti tady. Dvě ledničky, linka, trouba, myčka a další sprotřebiče.

Hodil mi bílou zástěru. Civěl jsem na ni a k ničemu se neměl. Proto mi ji vzal z rukou a uvázal za krkem a za pasem.

"Abys něco uvařil, musíš se hejbat. Dal bych si něco lehčího." řekl sarkasticky a posadil se k jídelnímu stolu. Sledoval každý můj nervózní pohyb. Vždyť já vařit neumím!

Kde byl na tom, že jo? Pomalu jsem šel do ledničky, nejdřív sem otevřel jednu ale ta byla plná pití a vína. Až v té druhé jsem měl úspěch. Našel jsem si zeleninu a odnesl si ji na kuchyňskou linku. Nohou sem ledničku zavřel a hledal šuplík s nožem. Až pak jsem si všiml, že má nože vystavené na lince. Jeden jsem neopatrně vzal snažíc se neříznout. Na lince už bylo prkno takže jsem ho aspoň nemusel hledat. Když jsem se otočil přes rameno, všiml jsem si, že je pryč.

Sundal jsem obal z okurky a začal ji loupat. Pak jsem ji nakrájel a odsunul stranou. To samé jsem udělal i s rajčaty a červenou paprikou. Zeptal jsem se, kde má mísu a cibuli. Když se vrátil, ochotně mi všechno ukázal.

Sůl jsem našel hned a pepř taky. Zbývalo už jen připravit maso. Chtěl jsem mu udělat zeleninový salát s kuřecím masem, jenomže já a příprava masa... no, nějak to budu muset zvládnout.

Vrátil jsem se k ledničce a v mrazáku hledal maso. Vytáhnul jsem ho a dal do zašpuntovaného dřezu napuštěného vařící vodou aby rozmrzlo.

"Um... jak se vlastně jmenujete?"

"Tokoya Zeke. Ty jsi Tai, že, nešiko?"

"Jo..." kývnul jsem. "Víte... omlouvám se za to co se stalo v tý kavárně... nechtěl sem. To děcko si hrálo s tím autíčkem a..."

"Nic tak vážného se netalo a ty si to odpracuješ. Nevracej se k tomu. Omluva mi oblečení nenahradí."

Kousnul jsem se do rtu a opřel o linku. Propaloval jsem podlahu pohledem. Cítil jsem, že se na mě dívá. Zvedl jsem hlavu a až teď si všiml, že se převléknul a nemá brýle. Měl na sobě obyčejné černé triko.

"A... vy máte rodinu?"

"Do toho ti nic není. Ale ne."

Otočil jsem se ke dřezu. Bylo mi jedno že to maso ještě nerozmrzlo pořádně. Prostě sem ho začal porcovat. Vyštrachal jsem pánvičku, nalil na ni olej a nějakýmzázrakem zapnul ten elektický sporák. Hodil jsem na pánvičku kousky masa a smažil.

Zanedlouho to bylo hotové. Smíchal jsem maso se salátem. Prošmejdil jsem skříně než se mi povedlo najít tu s talíři a nandal mu jídlo. Ještě sem vyšmejdil vydličku a podal mu to ke stolu.

"Ty nebudeš?"

"Nehodlám otrávit i sám sebe." sednul jsem si naproti němu.

Čekal jsem, že vybuchne nebo při nejhorším se fakt otráví, ale on vypadal spokojeně. Že by mu chutnalo?

Nehodlal jsem se ptát.

Když dojedl, měl jsem umýt nádobí.

"Dojdu si do sprchy. Budeš pak taky chtít?"

Přikývnul jsem a naskládal špinavé nádobí do myčky. Zapnul jsem ji a tiše šel do místnosti, která měla sloužit jako můj pokoj.

Sundal jsem si tričko a kalhoty, poskládal je před postel a zachumlal se do deky. Cítil sem se divně, ale přemohla mě únava z práce v kavárně.

Takže sem ani nezaregistroval, když Zeke do mého pokoje přišel aby mi řekl, že koupelna je volná.