Before I met you

10 kapitola

„Půjdeš prosím? Ta brigáda mi dává docela zabrat."
„Jasný Sarah." Usmála se na mě a odešla. Já jsem si lehla na postel a nastavila jsem si budík a jen tak jsem tam ležela.

..................

Zase to ráno!
Vzala jsem polštář a dala jsem si ho na obličej.
„Ach jo!" Dala jsem polštář na postel a sedla jsem si. Šla jsem si udělat ranní hygienu. Oblékla jsem se a učesala jsem se. Popadla jsem batoh a sešla jsem schody do kuchyně. Seděla tam jenom Mia.
„Ahoj." Pozdravila jsem.

„Ahoj Sarah." Neměla jsem moc hlad, takže jsem si nic nedala. Pak jsem uslyšela zvuk motorky a s Miou jsme se na sebe podívaly.
„To je Liam nebo Lucas?" Jsem se zeptala.
„To se ptáš té pravé." Zasmáli jsme se. Obě jsme šly do předsíně, kde jsme se obuly a vyšly jsme ven. Na silnici stál Lucas i Liam. Mia šla k Lucasovi a já k

Liamovi. Usmíval se na mě tak krásně. Liam se mi podíval do očí a políbil mě. Lucas na mě koukal a nepřišlo mi to zrovna příjemné. Já jsem se odtrhla s Liam mi podal helmu. Já jsem si ji nasadila a sedla jsem na motorku za Liama. Mia seděla za Lucasem a jak vyjel Lucas, vyjel i Liam. Před školou šel Liam za přáteli a už jsem ani neviděla Miu s Lucasem. V tu chvíli mi

někdo zaklepal na rameno.
„O čem přemýšlíš?" Zeptal se Lucas.
„O tobě ne."
„To je, ale škoda."
„Nemyslím si."
„Takže ty máš kluka jo?"
„No a? Vadí ti to?"
„Proč by mělo?"
„Nevím."
„Hele Sarah, jestli mě tady zkoušíš, 

abych neublížil Mie, tak si to můžeš nechat. Já ji miluju a nikdy bych ji nezradil. Nikoho jiného totiž nechci." V tu chvíli jsem byla smutná, ale proč?
„Co si to myslíš? Zeptal si se divně, nemůžeš se mi divit!"
„Tak fajn." Šla jsem ke skříňkám a pak do třídy. Liam na mě koukal  tak jsem se na něj usmála. Sedla jsem si do lavice, sedím se Sofii, která se na mě

ani nepodívala.
„Ahoj." Usmála jsem se.
„Čau!" Tak chladně mě pozdravila.
„Co se děje?"
„Ty se ještě ptáš!?"
„Jo, nevím o co jde." Chytla mě za rukáv od mikiny a vstala. Táhla mě na chodbu.
„Takže ty vážně nevíš?"
„Ne, vůbec nevím co se stalo."

„Tak já ti to řeknu. Liam se kvůli tobě se mnou rozešel!"
„Cože!? Ani nevím, že jste byli spolu."
„Nikomu to neřekl a z ničeho nic mi řekl, že tě má rád a dává mi košem!"
„Sofi, to mě tak moc mrzí, kdybych to věděla, tak bych...."
„Tak bys co? Nevadí mi, že si mi neřekla že se ti už Lucas nelíbí, ale alespoň si mi mohla říct, že se Liam

líbí."
„Sofi, já to nevěděla." A ani teď to nevím, nechtěla jsem ublížit Mie, ale ublížila jsem Sofi.
„Tak moc mě to mrzí, Sofi."
„Tohle už nevrátíš." Odešla do třídy. Do prdele! Tohle jsem opravdu nechtěla. Musím se s Liamem rozejít, nevím co k němu cítím, takže nemá smysl s ním být, teď až na to že musím zapomenout

na Lucase. Šla jsem taky do třídy. O přestávce, jsem mávnula, na Liama a ukázala jsem mu, že má jít na chodbu. Postavili jsme se k oknu.
„Liame, já....no...chtěla....prostě bych se chtěla rozejít." Koukal na mě překvapeně.
„Co!? A-a proč? Co se děje?"
„Sofi, je moje kamarádka a nechci ji ublížit. Rozešel si se s ní kvůli mě a to já nechci."

„Už si ji stejně ublížila. Vždyť jsme spolu tak dva dny. Já se nechci rozejít. Ať si všichni myslí, co chtějí. Já tě miluju Sarah!"
„Np právě, dva dny tomu se nedá říkat vztah. Ale nechtěla jsem ji ublížit, kdyby si mi to řekl, tak bych si s tebou nic nezačala."
„No právě, ten den, by se pokazil a mi by jsme se nedali dohromady. To jsem nechtěl."

„Je konec Liame!"
„Jak to můžeš říct Sarah!? Myslím, že děláš velikou chybu."
„Já, ale ne." Šla jsem do třídy a sedla jsem si na židli.
„Rozešla jsem se s ním."
„Hm."
„To je vše co mi řekneš?"
„A co čekáš!? Že ti padnu kolem krku a řeknu, odvolávám co jsem řekla.

Budeme zase nejlepší kamarádky. To se mýlíš!"
„Stačilo by kdyby si, alespoň něco řekla."
„Sarah, nemůžu ti na to něco říct, když si mě zklamala. Já vím nevěděla jsi to, ale něco si mi říct mohla. A rozchod s Liamem nic neudělá. Myslíš že tě poslechne a řekne, má pravdu. Miluju Sofii. Ne to neudělá, přenese se přes to

a jde zase lovit. I když nebrečím z venku, tak vevnitř brečím. Moc dobře víš že to nedávám najevo a když něco někdo provede, tak nezíská mojí důvěru zpět! Tohle je konec Sarah!"
„Ne to ne, Sofi nechceš to takhle jednoduše zahodit. Společně dva roky."
„......." Nic neříkala.
„Tak mluv se mnou."
„......"

„Já to tak lehce nevzdám. Nemůžeš zahodit jen tak dva roky. Tak fajn, dobojovala jsem. Teď to záleží na tobě."
„Svůj názor jsem ti řekla." Potom byla stále zticha a já jsem si připadala úplně sama. Jakoby se můj svět rozpadl a já ztratila jednu duši, na které mi záleželo. A co když ztratím ještě víc, duší? Třeba Miu. To nemůžu dopustit. Celý den jsem potom nedávala pozor.