Skrytá pod kapucí

7

Vee
Toho jsem se bála. Myslím, že asi vím, jaké téma se mnou chtějí probrat.  Začala jsem rychle dýchat a cítila jsem jak na mě jde panička záchvat.

,, Hej, Vee v pořádku, ano? Bude to v pohodě." řekl Nial přátelským hlasem. Docela mě to zahřálo u srdce. Ptáte se co? To, že to vypadá, že mě mají alespoň trochu rádi. Za což jsem jim vděčná.

,, Víš, že jsme si tě adoptovali a tím pádem s námi budeš i bydlet. Zatím jsme s ředitele domluvený, že si tě asi vezmeme v pátek. Je to, ale jenom předběžná domluva. No, ale zpátky k tématu, dnes je úterý, takže ještě ještě tři dny. Samozřejmě, když nepočítám dnešek. " řekl. Poté počkal a když jsem přikývla pokračoval. ,, Budeme ti dělat nový pokoj a nevíme jak by sis ho přála. Máš něco co by jsi v něm chtěla mít nebo nějakou barvy nebo barvy, na které by jsi ho chtěla vymalovat?" zeptal se mě mírným a přátelským hlasem. Nechyběl i velký úsměv, který zdobil jeho tvář.

,, Můžu to trochu rozvést?" zeptala jsem se tichým hlasem.

,, Samozřejmě, budeme velice rádi." řekl Louis se zubaté úsměvem. Toto pro mě taky popravdě moc znamená. Mám pak pocit, že se můj život může změnit i k lepšímu. A né aby pořád směřoval k horšímu.

,, Něco spíše do přírodního dizajnu a aby to bylo takový třeba zeleno- bílí. Líbila by se mi i tapeta například s listy. Tak jestli by jste něco takového vymysleli tak by jsem vám byla strašně vděčná. Ale jestli ne tak mi nevadí. Vážně vás nechci zatěžovat. Musíte mít určitě hodně práce a tak vám nechci předělávat další." říkala jsem potichu a konec jsem spíše zamumlala. Vážně jsem jim nechtěla přidávat starosti, tak doufám, že se nenaštvou. Podle jejich výrazů si myslím, že jim to moc nevadí.

,, Samozřejmě, že nám to nevadí. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme hlavně rádi, protože nemusíme vymýšlet co by se ti líbilo a taky se nemusíme nervová." řekl Harry veselím hlasem.

,, Proč by jste se měli nervovat?"  zeptala jsem se zase potichu, ale teď jsem se na ně i nechápavě podívala. Pořád jsem měla na sobě kapucu, takže to jak jsem se na ně podívala asi moc nepostřehli. To jsem si, ale naivně mysla.

,, Páni! Ona se nás podívala, ona se na nás podívala, podívala, podívala." pištěl vysokým hlasem Nial a u toho poskakoval kolem všech. Kluci vybuchli smíchem a já jsem se oproti nim pouze trochu zachichotala. Kluci si toho všimli a ihned zmlkli. Po chvíli to, ale Zayn nevydržel a rozesmál se na novo. To by, ale nebyli kluci aby se k němu nepřidali. Popravdě se mi začínají trochu dostávat pod kůži a to se mi vůbec nelíbí. Musím, ale uznat, že je začínám je mít ráda a jsou milí. Né jak jsem si myslela, že budou namyšlený. Ale nejsou takový což jsem ráda. A to hodně. Doufám, že když jim dám moji důvěru tak jí nezahodí. Moje hlava mi pořád říká ať jim nevěřím, že mě zklamou stejně jako všichni ostatní. A taky doufám, že mě potom neopustí. Myslím, že by jsem to asi znovu nezvládla.

,, Tak dobře na pokoji jsme domluvený. Chtěla by jsi ještě něco? Máš nějaké přání?" zeptal se ještě jednou pro jistotu Liam. Zavrtěl jsem a podívala jsem se na ně. Tentokrát to, ale mohli vidět.

,, Tak dobře. Máš ještě nějaké otázky?" zeptal se Nial.

,, Asi ne." odpověděla jsem jim. V ten moment začal všem zvonit mobil. Víte co měli na vyzvánění? Svoje písničky. Ale každý tam měl daný svůj hlas. To by mě tedy nikdy, ale vážně nikdy nenapadlo. Jako jediný to vzal Liam.

,, Ahoj ...... ano jsme tu všichni ....... jasně řeknu jim to ....... kam?..... jasně chápu.... v kolik?....... jo, jo, jasně fajn...... chápu.... pokusím se...... jo, my vám pak taky budeme chtít něco říct...... to je teď jedno dozvíte se to potom........ jo, už jedeme...... Naschle." to bylo všechno co jsme z toho hovoru slyšeli.

,, Je mi to líto Vee, ale musíme jít. My tě vyzvedneme asi až v sobotu kolem 10 hodiny raní. Ale dáme ještě vědět. A teď musíme jít. Tak ahoj Vee." řekl mi Liam a začal odcházet.

,, Ahoj Vee." zavolal na mě ještě Nial. Dokonce mi i zamával. A ještě více překvapivá věc byla, že jsem mu to oplatila. Když odešli, tak jsem se zvedla taky a začala pomalu odcházet do pokoje. Když jsem procházela kolem hlavní místnosti začali na mě nějaké holky pokřikovat. Když došli ke mě tak se mi začali vysmívat a nadávat mi.

,, Tak to byla pravda. K naší malé mikiňce přišly slavní zpěváci. Koho by to ale napadlo, co? Myslím, že až poznají jak jsi ubohá, tak tě vyhodí rychleji než tě přijali. Co myslíte holky?" zeptala se Megan zbytku její holčičí skupiny.

,, Máš pravdu." vyjekla Layci a plácla si s ostatními. Zatímco tam probírali to jak mě vyhodí a pak si určitě adoptují je, jsem se pomalu rozešla do pokoje.

Jediné co mi pořád běželo hlavou bylo to, aby se to co říkala Megan nestalo realitou.

Ahojky, dneska trochu později, ale stihla jsem to vydat v neděli. Poslední dobou vůbec nestíhám a to jsou prázdniny, tak nevím jak to bude s další kapitolu. Pokusím se v neděli, ale nic neslibuji.

870 slov