Skrytá pod kapucí

35

Vincent

Nevím co si mám myslet. Jestli je pravda, že to Karen řekla. Nikdy mě neměla ráda ale nemyslel jsem si že by byla schopná něco takového udělat. To je přes čáru alespoň už vím proč mě Vee nikdy nekontaktovala. A to co jí nakukali rodiče a Karen? Teď myslím to, že jsem nikdy nezavolal. Volal jsem, ptal jsem se. Ale nikdy mi neodpověděli. Teď to už dává všechno smysl. Sice nevím jak to vysvětlit, ale snad mi bude sestřička věřit. Každých 10 minut sleduji telefon jestli už mi nenapsala nebo nezavolala. Výsledek je pořád stejný. Žádná nová zpráva, žádný nový hovor. Teď už mi zbývá jenom čekat a čekat.

Vee

Jdu pomalu směr kavárna. V hlavě se mi rojí všelijaké scénáře. Co když to bude pravda, nebo co když si to Vincent jenom vymyslel, aby mě přetáhl na svojí stranu a mohl se mnou manipulovat. Ani jsem se vlastně nezmínila, že je neděle a zítra mám jít do školy. Kluci mi slíbili, že mě tam odvezou a taky přivezou. Teď, ale zpátky k přítomnosti. Pomalu přicházím a jakmile vejdu do kavárny, vzpomínky mě hned dostihnou. Na mamku. Vždy sem se mnou chodila na kafe, zatímco já jsem si tam hrála v hracím koutku. Bývali jsem tu i dlouhé hodiny. Pamatuji si jak tam byla i skluzavka, která vedla do kuliček. A tak dála.  Měli tam ideální zákusky. Prostě to vedli jako krásnou a příjemnou rodinou kavárnu. To jsou vzpomínky. I když bolestné. Zastavím se u dveří a zhluboka se nadechnu. Rozhlédnu se. Okamžitě mi do oka padne známá, ale dlouho neviděná osoba. Sedla jsem si naproti ní.

,, Ahoj Karen."  Řekla jsem do té doby si mě nevšimla. První věc, kterou jsem si na ní všimla, jak moc se změnila taky vypadala hodně nervózní.

,,Co se děje? Připadáš mi taková nervózní je vše v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě, dívala se na mě pořád divně.

,,Jsem v pořádku. Jinak ahoj v jakpak se máš? Musíš být ráda, že mě vidíš, protože já tě například ráda vidím. Strašně moc jsi vyrostla a zkrásněla, tak moc ti to sluší. Vypadáš jako tvá máma." řekla namyšleně s falešným úsměvem už teď tu osobu nemám ráda a to jsem jí neviděla dva roky nechápu jak se s ní mamka mohla mluvit. Teď si uvědomuji, že taková byla vždy. My jsme na to akorát s mamkou byli zvyklí, takže jsme si toho nevšímaly. Nechápu, jak jsme to dokázali a zase změnila mamku. To už asi dělá naschvál kašlu na to.   ,,Jo, vyrostla jsem za dva roky. Člověk vyroste, ale to ty nemůžeš vědět, když jsi mě ani jenom nenavštívila."  řekla jsem velmi otevřeně. Mou změnou nálady vypadalo velice překvapená. Ani se jí nedivím, protože já taky. ,,Co ta změna? Stalo se něco?" zeptala se. Měla jsem sto chutí na ní začít řvát, ale mojí šikovností jsem to udržela a bylo to ale velmi těžké. Bože. Jak mě ten člověk vytáčí to, ale zvládnu jsem moc šikovná holčička velmi šikovná holčička.

,,Nic se nezměnilo, jenom po smrti rodičů jsi mi slibovala za mnou budeš chodit. Budeš mě podporovat. Říkala si, že jednou za čas si půjdeme někam projít nebo tak. Ty si to ale jenom slíbila a nesplnila. Sliby se ale musí plnit, ne? Doufala jsem, že to alespoň splníš, ale ty nic." řekla jsem s očima, které byly naplněny slzami.

,,No a co, že jsem ti něco slíbila? Podívej já na tohle nemám čas. Mám hodně práce, já bych tě i jsem tě přišla navštívit, ale proč bych to dělala? Měla jsem málo času a taky jsem na tebe neměla náladu. Řešila jsem své problémy  a užívala si svého volného času." řekla a zvedla svoji nosánek nahoru, byla jsem úplně zaražená tohle jsem nečekala. 

,,To si děláš srandu?" ptala jsem se pořád zaraženě. Nemohla jsem tomu uvěřit. 'To si děláš srandu' to bylo Jediné co jsem zvládla vydechnout. 

,,Ne nedělám a pokud chceš řešit jenom toto, tak odcházím. Nemám na to čas, musím si zajít na nehty a taky kadeřníkovi, ještě taky na pedikúru. Asi zajdu i na masáže a tak. Vážně na tebe nemám moc času, takže odcházím." řekla znovu na myšlení a pomalu se zvedla.

,,Ne, počkej." vyhrkla jsem rychle. ,,Tohle nebyl hlavní důvod, proč jsem tě zavolala." řekla jsem už trošku pomaleji.

,,Tak o co jde?" zeptala se lhostejně.

,,O Vincenta." tím jsem jí vyrazila dech, zbledla docela dost. Trochu jsem se o ní začala bát rychle, ale nasadila nečitelný výraz. Pořád se jí ale překvapení, nepodařilo skrýt. Měla jsem pocit, že se tam objevily strach. 

,,Co s ním? Víš přeci, že tě nechce, tak na něj už nemysli. Nevzal si tě k sobě. Tak už tě nemá rád. Nikoho z tvé rodiny nikdy neměl rád. Nemysli na něj. Jenom ti to bude ubližovat. Vincent nestojí o tvé myšlenky. Pamatuji si, že když jsem mu volala, tak mi řekl, ať už ho s tebou neotravuji. Byl na mě hnusný a mluvil sprostě. Tento člověk si tě nezaslouží Vee, věř mi." řekla. Asi musím uznat, že kdybych nevěděla že mi lže tak jí to snad i uvěřím je dost přesvědčivá její herecké výkony jsou na Oscara. Takže to nemá chybu.  Asi jí nominuju. Teď by jsem se, ale mohla vrátit zpět k přítomnosti.

,, Vím, že celou dobu mi tu lžeš, Karen. Vincent mě kontaktoval sám a vše mi řekl. Ty jsi s ním vůbec nemluvila. Ptáš se jak to vím? On totiž ani nevěděl že naši zemřeli. Proč jsi to udělala? On  by si mě k sobě vzal a já bych nemusela do děcáku. Chápeš že jsem v klidu mohla žít někde s mím s mým bratrem, ale ne, díky někomu nejmenovanému jsem skončila v děcáku. Mohla by jsem být šťastná, mohla jsem si ty dva roky prožít jinak, než jsem prožila celou dobu. celých 10 let mě užírali myšlenky, že mě můj bratr nemá rád a nechce mě vidět. Že jsem něco udělala a tak si ho nezasloužím, že je to nějaký boží trest. Pořád jsem si říkala, že až si odpykám to co jsem udělala, tak se vrátí. A víš ty co? On se vrátil! Ale víš co se mi zdá poslední dobou? Co si začínám myslet? To, že Vincent před 10 lety neodešel jen tak, že ho někdo vyštval. Když se na to teď dívám zpětně, je pravda, že vždy jsem slyšela pouze tebe o něm mluvit špatně. Rodiče se ho sice nezastávali, ale ty jsi byla ta která ho pořád pomlouvala. Víš, ale ty co? Mě už je to jedno. Chci, ale odpověď na jednu jednoduchou otázku. PROČ?" řekla jsem uplakaný monolog. Karen se na mě dívala s otevřenou pusou, asi to nečekal, ala hned se ji změnil výraz na pohrdání.

,,Netuším o čem to mluvíš." řekla a napila se kávy.

,,Děláš si srandu, Karen? Vyklop, sakra pravdu." řekla jsem naštvaně. 

,,Tvoje celá rodina byla blbá. Vůbec to nechápu. Ano, uznávám s, tvým bratrem jsem nemluvila a ani by jsem s ním dobrovolně nikdy nemluvila. Je to kretén. To co se ti stalo, jsi si zasloužila." řekla namyšleným hlasem a obličejem. Něco se mi začíná vážně, ne zdát. Radši jsem si vytáhla telefon a zapla nahrávání, tak aby si toho nevšimla. Teď nastal čas na otázku, která mě napadla.

,,Co se doopravdy stalo rodičům?"

Ahoj, asi mě budete chtít všichni ukamenovat, za to, že kapitola vyšla po měsíci, ale mám toho moc do školy a nemám skoro žádný volný čas. Budu se snažit co nejdříve vydat další, ale nevím kdy, proto nechci slibovat příští neděli.

Jinak doufám, že se vám kapitola
líbila a zdůvodu dlouhého čekání, je i delší než normálně. Budu moc ráda za nějaký komentář nebo hvězdičku. Papá u další kapitoly.

1285 slov