Skrytá pod kapucí

31

Vee
Poté co jsem odešla od psycholožky, tak jsem si stejně jako minule zalezl do pokoje. Strašně se mi stýská po holkách.  V tu chvíli mě něco napadlo. Rychle jsem vstala z postele, převlíkla si domácí věci. Jen pro vysvětlení. Když jsem přišla, tak jsem se ani nepřevlíkla a jenom jsem ležela v posteli. Tak jsem se tedy rychle převlíkla a utíkala dolů za kluky. Všichni seděli v kuchyni a něco řešily. Tedy kromě Nialla, ten měl hlavu strčenou v ledničce a něco tam hledal.

,, Kluci?" řekla jsem jim a přivedla tak na sebe veškerou pozornost v místnosti. Čemu jsem se, ale musela zasmát byl Niall. Jak se rychle otočil a měl hlavu m ledničce, tak se do mí praštil.

,, Ano, Copak Vee?" zeptal se Niall a rukou si drh hlavu.

,, Jenom čistě teoreticky, jo?" zeptala jsem se jich. Všichni kývli.

,, Jasně neboj. Jenom teoreticky." řekl Liam a pokýval hlavou.

,, No, jak jsem říkala, čistě teoreticky, kdyby jsem se domluvila s holkama a chtěli jsme někam spolu jít, tak by jste mě pustili?" zeptala jsem se zvědavě. Mám docela strach, že řeknou ne, ale zase co by z toho měli? Nic. Vím, že vám tady všem už musím připadat, že jsem je začala mít ráda a že jim věřím, že už se před nimi nebojím a tak, ale to není zase až taková pravda. Jasně trochu je mám ráda a začínám jim docela věřit, ale. Tady je to velký ALE. Pořád se jich trochu bojím a mám z nich pořádný respekt. Jsou to super kluci to uznávám, ale v mém životě mě už zklamalo tolik lidí, že nevím komu můžu, ale zase komu nemůžu věřit. Třeba věřte si, moji rodiče. Celý život mi říkali, že mě tu nenechají samotnou a že mě neopustí a jak to dopadlo. Jasně, vím, že to není jejich chyba, ale tak moc to bolí. Nebo brácha. Ten mi to říkal taky a taky umřel. A teď člověk, který mě zklamal že všech nejvíc. Vincent. Řekl, že se vrátí a že spolu zase půjdeme do Zoo a už jsem ho neviděla nikdy. Co jsem tak slyšela, tak by to měl být jeden z nejlepších právníků na světě a to mě dělá, tak moc hrou. Ale to nemění nic na tom, že je to lhář. Nad těmito vzpomínkami se mi začali oči zalévat slzami.

,, Vee, jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě Harry. Přikývla jsem. Kluci na mě všichni hodily pohledy jestli to myslím vážně.

,, Kluci jsem vážně v pohodě. Jenom jsem si na něco vzpomněla. Ale to bude dobrý." řekla jsem a vykozlila falešný úsměv.

,, Jsi si jistá? Nějak se mi to nezdá." řekl Louis. To se na mě dneska domluvili nebo co?

,, Ano, jsem si jistá." rychle a prudce jsem odsekla. Kluci zvedli ruce na znamení, že se vzdávají. Hned jsem tedy pokračovala. ,, Můžete se tedy prosím vrátit k tomu, že kdyby jsem čistě teoreticky chtěla jít ven s holkama, tak jestli by jste mě pustili." řekla jsem a podívala se na ně přímá očima.

,, No, tak musím říct, že teď budu asi mluvit za všechny.  Samozdřejmě čistě toleoreticky, kdyby jsi chtěla a řekla nám s kým tam jdeš a kam den, tak si myslím, že nemáme důvod ti to zakázat. Samozřejmě kdyby jsi neměla domácí vězení a to si myslím, že u tebe nehrozí.  Takže čistě teoreticky, kdyby jsi chtěla někam jít, tak tě s největší pravděpodobností pustíme." řekl mi Liam. Musela jsem se usmát.

,, Dobře. Děkuji moc." vyskočila jsem a šla je všechny obejmout. Až po chvíli jsem si uvědomila jak moc velkou chybu jsem udělala. Nebo ona vlastně ani nebyla jedna. První byla, že jsem jim ukázala přílišnou radost a ta druhá, že jsem porušila to svoje čistě teoreticky. No, a na to jsem ještě zrudla. To pánům asi přišlo vtipné, tak se začali tlumit přes celou kuchyň. Jsem hold šikulka. ,, To radost byla samozdřejmě taky jenom čistě teoretická." Dodala jsem zahambeně. Kluci jen potěšení kývli. Už jsem začala odcházet.

,, Počkej ještě prosím. Mám na tebe poslední otázku." řekl za mnou Liam. Otočila jsem se zpátky a čekala co z něj vyleze. ,, Ty víš, že před námi nemusíš nic skrývat, že? My ti nikdy neublížíme a můžeš nám věřit." zeptal se mě. Nepatrně jsem kývla. ,, Vee. Teď prosím odpověď slovně. Víš to, že?" řekl trochu přesněji.

,, No, víte. Já jsem si těď vzpomněla, že musím jít něco udělat. Omluvte mě prosím." řekla jsem rychle a otočila se.

,, Vee! Prosím odpověz normálně." řekl Niall a udělal jeho psí oči. Kdo kdy viděl jeho psí oči, tak ví, že se jim nedá odolat. Ne. Musím vydržet.

,, Jo. Jasné, že to vím." řekla jsem, co nejpřečivěji jak jsem uměla. Ale abych byla upřímná, tak jsem nepřesvědčila ani sebe. Kluci na to taky vypadali.

,, To, nebylo moc přesvědčivé, Vee." poznamenal Harry. Oni se vážně na mě domluvili.

,, Hele. Já vážně musím jít. Na něco jsem zapomněla." řekla jsem a zdravá dřív než stihli něco říct.

Vincent
Od té záležitosti v obchoďáku uběhlo pár dnů. Musel jsem na to pořád myslet. Je tak nádherná. Strašně vyrostla. Co jsi si myslel? Jasně, že vyrostla, když je jí šestnáct. Neviděl jsi jí deset let. Deset. Tak nevím co si myslíš. Křičelo na mě moje svědomí. Nemůžu na to přestat myslet. Vím, že má pravdu. Za ten týden, jsem tu musel pracovat, ale ty papíry, které by jsem zvládnul rychle, mi trvali udělat snad trojnásobnou dobu. Nebo třeba včera jsem měl jeden soud. Sice jsem ho zvládnu vyhrát, ale tak jak jsem byl zmatený, jsem nebyl snad nikdy. Vůbec jsem nemohl posloucht, ani vnímat. Měl jsem štěstí, že právník protistrany byl debil, který neměl ani napsat svoje jméno. Teď jsem právě na kávě v jedné útulné kavárně v odlehlé části Londýna. Právě jsem si chtěl přečíst další spis, ale otevřeli se dveře a dovnitř vešli tři holky.

A neuvěříte, kdo byla jedna z nich.

Ahoj v roce 2022. Doufám, že jste si užili silvestr  a vykročili do nového roku správnou nohou. Přes prázdniny jsem si chtěla nějaké kapitoly předepsat, ale bohužel mi psát vůbec nešlo. Spíš než aby jsem si něco předepsala, tak jsem spíše kapitoly ztratila.

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda, za jakýkoli komentář nebo hvězdičku.

1050 slov