Skrytá pod kapucí

9

Vee
Po dlouhý době jsem byla zase šťastná.
Naposledy jsem se takle smála s bráchou. O té doby jsem se snad ani trochu neusmála.

,, Páni. Takovou srandu jsem snad ještě v životě nezažila." smála se Mia. ,, Co se stalo? Né, že by se mi to nelíbilo, jen nevím co si o tom myslet. Takže co se stalo?" zeptala se už přesněji a klidněji. V jejích očích se dala vyčíst otázka, ale i velká touha po odpovědi.

,, Megan a její nejlepší kamarádky." těchto pět slov bohatě stačilo k tomu aby se po celé místnosti rozprostřelo naprosté a hrobové ticho. Když jsem se rozhlédla po ostatních holkách v pokoji, tak jsem viděla odlišné reakce. Bella, která u toho rozhovoru byla, což jsem pochopila z našeho rozhovoru, tak ta měla prázdný spíš chladný výraz. Bylo vidět, že je pořád naštvaná, ale snažila se to krotit jak nejvíc mohla. Naopak Mia, která o tom neměla ani tušení, tak v její tváři byl dobře viditelný šok smíšený pomalu rostoucím vztekem. Milie zatínala ruce v pěst a bylo vydět, že je doslova naštvaná.

,, Panebože, ta je blbá. Je normální? Ne, neodpovídají, odpověď je totiž úplně jasná. Není. Není normální. Tohle už je, ale šikana, ne? Taky neodpovídají. Odpovím totiž zase sama. Ano, je to už šikana. Vážně jí nechápu. A ty její kamarádky? Ty slepice ,o nich taky radši nemluvím. Nevím jak by to dopadlo. Ach jo. Vee, doufám, že to co říkali jsi nebrala vážně, že ne? Co vlastně říkali?" ze začátku řvala Milie. Ke konci už mluvila uklidněným hlasem. Podívala jsem se na zem.

,, Říkali, že až kluci přijdou na to jaká jsem tak mě určitě hned vrátí a prý jsem ubohá. Říkala, že takové hvězdy jako jsou oni nemají určitě zájem o někoho jako jsem já. Až mě prý vrátí, tak si adoptuje jí. Taky mi říkala mikiňko. Myslím, že má pravdu. Brzo mě určitě vrátí a vezmou si jí. Nejsem nic a oni jsou slavný hvězdy. Megan je tu alespoň trochu populární. Taky vypadá mnohem líp než já. " šeptala jsem pořád se sklopenou hlavou. Najednou se mi pod bradou objevili prsty Mii, jak jsem později zjistila. Zvedla mi ji a podívala se na mě zamračeno pohledem.

,, Tak tohle už nikdy neříkej. To co řekla Megan není žádná, ale žádná pravda. Ty jsi mnohem hezčí a hodnější než ona. Nevrátí tě, protože by udělali tu největší chybu v jejich životech. A oni to vědí. Rozumíš?" říkala Mia přísným hlasem. V očí se jí dalo vyčíst, že to myslí vážně.

,, Ale..... " zbytek jsem nestihla doříct, protože mě pro změnu přerušila Bella.

,, Žádné ale už nechci slyšet Vee, jsi krásná a konec. Oni ti nesahaj ani po kotníky. To si zapamatuj." řekla mi Bella přísným, ale i trochu výhružným hlasem. Cítila jsem se špatně za to jak oni za mnou stojí a já jim ani nedávám na jeho jak moc si toho vážím.

,, Děkuju moc holky." zašeptám uplakaným hlasem a všechny je objemu.

O 3 dny později
Dnes je pátek a já nemám popravdě skoro nic zbalenýho. Právě jsem s holkama přišla že školy. Ptáte se co se stalo za ty tři dny. Nic moc až na středu. Zase jsem je potkala, ale popravdě mě to co mi říkaly. Ublížilo mi to a to hodně, ale zase jsem se jim dokázala postavit a říct jim, co si o nich myslím. Jsem na sebe pyšná. I když od té doby jsem více zamlká a ještě víc se straním lidem. A to jsem si myslela, že už to nejde. Jde. Když jsi vzpomenu na ten rozhovor, tak mě začínají v očích štípat slzy.

Flashback
,,Hej Vee doufám, že už jsi smířená se svým osudem. A víš jaký ten osud bude? Já jo, zemřeš sama stejně jako tvoji rodiče. A tvůj bratr? O tom radši ani nemluvím. Radši skočil pod auto než aby se o tebe staral. Radši se zabil než aby se mohl dívat na to jak ubohou sestru má." říkala s dábelskýma jiskřičkama. To mě dostalo. Potichu mi začali padat slzy. Snažila jsem si pořád opakovat, že tak to nebylo, ale chmurmý myšlenky vyhrávají nad těmi lepšími. V hlavě mi pořád běhala to jak jsem příšerná a tak. Ale taky mě to naštvalo, no spíš doslova nasralo.

,, To není pravda. Můj bratr miloval mě a já zase jeho. To stejný rodiče. Ano zemřeli, ale ne kvůli mě. Měla by jsi se zamyslet sama nad sebou. Já se tě taky neptá jak jsi se dostala do děcáku. A už vůbec se ti kvůli tomu nevysmívám. Ty nejsi něco víc než já nebo ostatní tady. Všichni jsme si rovni. Nejsi královna a ani princezna. Zkusila jsi se někdy zamyslet nad tím jak tohle může ublížit? A to nemyslím fyzicky, ale myslím psychicky. Někdy se nad sebou zamysli. Možná kdyby si se nechovala tak jak se chováš tak by si tě taky někdo někdy adoptoval." řekla jsem ledově klidným hlasem. Slyšela jsem jak Linda zalapala po dechu, ale to mi bylo jedno. Otočila jsem se a odešla do pokoje. Tam jsem se zhroutila na postel a dostala záchvat pláče.
Konec flashback

Tak mě našli holky. Když mě uklidnili, tak začal výslech. Potom co jsem jim to vysvětlila, tak se všichni tvářili stejně.
Na tvářích měli naštvaný výraz, ale v očích jim byla vidět pýcha a hrdost, která patřila mě. A co kluci? Ty mi psali každý den. Vždycky jak se mám a tak. O tom co se stalo ve středu jsem jim nic nenapsala a taky to nehodlám měnit. Bojím se, že by si to mysleli taky. Dneska ve čtyři odpoledne mám jít k řediteli. Za pět čtyři jsem vyšla směr ředitelna. Přišla jsem právě na čas. Zaklepala jsem a po vyzvání vstoupila.
Ředitel tam, ale neseděl sám. Byla tam.......

Ahoj, dnes vychází kapitola takle později, protože mám narozeniny a tak jsem je slavila. Doufám, že se kapitola líbí. Byla by jsem moc ráda za jakýkoli názor, aby jsem mohla zlepšit jakékoli chyby nebo tak. Užívejte si dál prázdniny jak jen to jdem.

1004 slov