Skrytá pod kapucí

33

Vee

Nemohla jsem uvěřit, kdo tam byl. Seděl tam a díval se na mě stejně jako já na něho. Jeho pohled, taky směřoval mým směrem. Díval se na mě s otevřenou pusou a pomalu vstával. Vydal se mým směrem. Přibližoval se ke mě a pořád ze mě nespouštěl oči. Když ke mě došel, tak jediné, co zvládl - bylo vydechnutí mého jména. Chvíli mezi námi bylo ticho.

,,Vee, strašně jsi vyrostla." řekl a chtěl mě obejmout. Dala jsem před sebe ruku a tím mu dala najevo, ať se mě nedotýká. Po chvíli to pochopil. 

,,Nepřibližuj se ke mě. Ty se divíš, že jsem vyrostla, když jsi mě deset let neviděl?" řekla jsem chladným hlasem. Díval se na mě smutnýma očima.

,,Vee, nech si to, prosím, vysvětlit." řekl. 

,,Ne, Vincente."  řekla jsem pevným hlasem.

,,Prosím, jsem tvůj bratr." zašeptal.

,,Ty ale nejsi můj bratr, moje rodina zemřela před čtyřmi lety a nikoho už nemám." řekla jsem a chtěla projít ke stolu. Vincent mě ale chytil za ruku.

,,Podívej, vím, že se na mě zlobíš, ale nech si to alespoň vysvětlit." řekl a díval se na mě prosícím pohledem.

,,Ne, a už jsem Ti jednou řekla, ať na mě nesaháš!" vytrhla jsem svoji ruku z jeho sevření.

"Dobře." řekl, a začal mi podávat nějaký papírek. 

,,Na co to je?" zeptala jsem se nechápavě. Nemám jediný nápad, proč by mi měl dávat nějaký papír.

,,To je má vizitka, kdyby jsi si chtěla někdy promluvit nebo si to alespoň nechat vysvětlit, tak mi zavolej, ano?" řekl, otočil se a odešel. Pořád jsem se dívala jeho směrem. Musím uznat, že vypadá dobře. To jak dospěl a jak si vypracoval svoje svaly, je sexy. Prostě mu to sluší. Pozorovala jsem ho, když v tom si za mnou někdo odkašlal.

,,Vee, můžeš nám to nějak vysvětlit?" zeptala se mě moje nejlepší kamarádka.

,,Dobře, půjdeme se posadit." řekla jsem. Když jsme si všichni sedli, začala jsem mluvit.

,,Vincent, ten kluk, se kterým jsem před chvílí mluvila, je můj bratr. Odešel od nás před deseti lety, když mu bylo osmnáct. Na ten den si pamatuju, jako by to bylo včera. Odešel do Ameriky, aby tam mohl studovat, ale nemyslím si, že to byl pravý důvod. Pamatuji si, jak mě a bráchu objímal na rozloučenou, ale s rodiči si neřekl ani ahoj. Mě v tu dobu bylo šest. Už v tu dobu jsem si moc dobře uvědomovala, že tu asi nebude něco v pořádku. Tak moc jsem plakala, když jsem mu mávala. Ale trochu mě utěšovala představa, že se vrátí a půjdeme do ZOO, tak jak slíbil. Potom, co se neozýval, mě to strašně bolelo. Každý den, každý jediný den, jsem se rodičů ptala, jestli už zavolal nebo napsal. Vždy se mi dostala stejná odpověď. Ne. Po nějaké době mi řekli, že už se nikdy neozve. Tak moc mi chyběl, ale bohužel jsem s tím nemohla nic dělat. Vždy jsem přemýšlela, jestli byla chyba na mojí straně nebo co jsem udělala špatně. Když rodiče zemřeli, tak mu měla mimčina kamarádka zavolat a říct mu to, ale o týden později mi řekla, že už mě nechce vidět a ať ho nekontaktuju. Tak jsem skončila v děcáku. Teď jsem o něm slyšela, až když Niall bez mého vědomí nahrál to, jak zpívám, a dal to na instagram. Taky mě tam označil, takže to mohl vidět. Když jsem si pak projížděla komentáře, viděla jsem, že to okomentoval. Říkala jsem si, že jsem se třeba spletla, ale několikrát jsem si to kontrolovala. Myslela jsem si, nebo spíš doufala, že to okomentoval a neuvědomil si, že to jsem já. Ale bohužel ne." vyprávěla jsem jim svůj příběh a u toho plakala. Najednou mě někdo objal a já vypustila všechny svoje slzy do jeho trička. Myslela jsem si, že je to jedna z holek, ale po té, co jsem cítila břišáky, tak mi bylo jasné, že je to někdo jiný. Rychle jsem se odtlačila a utřela si slzy. Podívala jsem se na muže a ani mě nepřekvapilo, kdo to byl. Vincent seděl vedle mě a v očích se mu také leskly slzy.

,,Vee, já jsem to nevěděl. Já nevěděl, že rodiče zemřeli. Dozvěděl jsem se to asi před týdnem a přijel jsem na návštěvu. Nikdo mi nevolal, aby mi to řekl. A to, že jsem ti dřív nevolal, taky není úplná pravda." řekl mezi vzlyky. Vůbec jsem nechápala, jak to myslí. Protože Karen, to byla ta mimčina nejlepší kamarádka, tak ta mi potvrdila, že mě brácha nechce.

,,Cože? Jak jako nevěděl? Karen říkala, že Ti volala." řekla jsem nechápavě.

,,Karen, ta matčina kamarádka. Ta mě nesnášela. Jenom díky ní se staly některé věci, které se nemusely stát." řekl a očích mu byla vidět upřímnost. Pořád jsem mu ale moc nevěřila.

,,Jak ti mám věřit?" zeptala jsem se ho.

,,Zkus jí zavolat a zeptej se jí. Kdyby mi to řekla. tak bych tě nikdy nenechal jít do dětského domu. Tohle číslo, které jsem ti dal, mám už od té doby, co jsem odešel. Takže by ho měla znát. Jenom mi teď řekni jednu věc. Když ti Karen řekla, to o mě, navštívila tě někdy od té doby?" zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou. 

,,Vee, já vám do toho nechci mluvit, ale to, co tvůj brácha říká, má hlavu a patu. Pamatuju si, jak jsi nám vyprávěla, jak ti to přišla říct a ty jsi tomu nechtěla věřit. A to, že tě od té doby ani nekontaktovala, je taky pravda. Teď zním, jako bych ti promlouvala do duše, což je taky pravda, ale myslím to s tebou dobře. No už mohla přestat." řekla moje nejlepší kamarádka a trochu se začervenala. Pak jsme si všichni chvíli povídali. Když byl čas, všichni jsme se rozešli. Ted mi zbývá poslední věc.

Jeden telefonát

Ahoj, dnes je neděle, takže tu máme další kapitolu. Pomalu ale jistě se blížíme ke konci, takže doufám, že si to zatím užíváte.

975 slov