Skrytá pod kapucí

36

Niall
Když jsme vypustili ven, tak jsme čekali všechno, ale to co by mě v životě nenapadlo je to, že se vrátí o tři hodiny později. Kdyby se ale vrátila v pořádku, tak to chápu, ale ona přišla a brečela potom. Od té doby co se mi zhroutila na gauči. Tak už uběhly tři hodiny. Kluci se jí snažili pokládat otázky, ale v neodpověděla. Byla v úplném transu. Když se jí ještě dlouho snažili probrat. To se jim, ale nepovedlo. Divné. ,,Co budeme dělat?" zeptal jsem se zlomeným hlasem. Ani nevíte, jak moc jsem se o ní bál. ,,Nevím, Nialle, nevím" povzdechl Liam. ,,Neodneseme jí do postele? Třeba se jí podaří uklidnit.  Připadá mi jako by byla v nějakém transu. Teď s tím nic neuděláme." navrhl Harry. ,,Nemyslím si, že je nejlepší nápad. Aby jsme ji nechali samotnou. Úplně se mi do toho nechce. Co kdyby se jí něco stalo, nebo se třeba zázrakem probral a nemůžeme jít teď nechat samotnou." řekl Liam. Tedy  vlastně zavrhl celý Harryho nápad. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že zůstane v obýváku. Pustili jsme si potichu televizi. Proč potichu to proto, aby jsme slyšeli, kdyby se cokoliv stalo. Začínám si popravdě docela bát, ale co mám dělat, že?

O půl hodiny později

Pořád sledujeme televizi, tedy moc  nesledujeme. Spíš by se dalo říct, že se pokoušíme sledovat televizi. Všichni, ale lépe řečeno sledujeme Vee. ,,Kluci." ozval se po místnosti tichý hlas. Hned jsem věděl komu ten hlas patří. Vee.  Hned jsem si na ní otočil, začala se pomalu posazovat. ,,Panebože, ani nevíš, jak moc si nás vyděsila. Jsi v pořádku? Co se stalo?" vyhrk jsem rychle. Mám o ní vážně stach. Nejsem si jistý jestli by jí nebylo lepší vzít do nemocnice. Alespoň pro jistotu. ,,Jsem v pohodě kluci. Nemusíte se o mě bát. Jenom jsem byla unavená a prostě jsem si chtěla jenom odpočinout. Teď jestli mě omluvíte, tak by jsem si šla do pokoje lehnout. Jsem unavená." řekla a začala pomalu vstávat. To snad ne!!! Netuším a kluci, ale já chci teď hned vysvětlení. Jo teď hned. ,,Nikam nepůjdeš. Než jsi odešla, tak jsi nám slíbila, že nám to všem vysvětlíš. Což znamená, že teď hned. Možná bychom byli schopni to odložit na zítra, ale potom co se před chvílí stalo, to neuděláme. To vysvětlení prostě chceme a tento pokoj neopustíš do té doby, dokud nám to neřekneš, takže můj návrh zní, pohodlně se posaď, ať se ti dobře povídá. A můžeš začít." řekl jen nejpřísnějším hlasem, který uměl. Bylo vidět, že se v snažila schovat a normálně by mi jí bylo líto, ale teď chci pouze znát pravdu. A půjdu klidně i přes mrtvoly. Rozhodl jsem se promluvit. ,, Podívej Vee. Všichni tě máme moc rády a máme o tebe starost.  Chceme ti jenom pomoct. Prosím věř nám." mluvil jsem hodně utrápeně. ,,Tak můžeš začít." vyzval jí Louis. ,,Já vím, ale já to asi, já  vám to takhle nedokážu říct."  vykoktala že sebe co nejtišším hlasem. ,, Tak my ti pomůžeme. Dnes jsi nebyla s tvými kamarádkami, že?" začal pomalu Liam. Přikývla. Zhluboka jsem se nadechl. Takže lhala. Podobnou reakci jsem viděl u kluků. ,, Vee podívej." řekl jsem a klekl si před ní na jedno koleno. Když se na mě nedívala a hráli si se svými prsty, tak jsem jí zvedl hlavu. ,,Teď potřebuji, aby ses mi dívala do očí. My ti chceme pomoct, ale nepůjde to pokud nám s tím nepomůžeš. Pojď nám pomoct."  naléhavě jsem  k ní mluvil s s bolestným úsměvem. Pomalu kývla. Zvedla se a začala se hrabat v nějaké tašce. Hned poté vytáhla lísteček. Přišla ke mně a podala mi ho.  ,,Zavolej na toto číslo a řekněte té osobě, aby co nejrychleji přijela." zašeptala a šla si znovu sednout. ,,Omluvte mě, jenom si něco zajdu vyřídit." řekl jsem a odešel ven.

Vincent

Už jsou to dva dny od té doby, co jsem potkal Vee. Ikdyž musím říct, že mi to spíše připadá jako rok. Pořád se mi neozvala. Začínám z toho být zoufalý, ale za tu dobu, jsem měl schůzky asi s pěti klienty. Teď už mám konečně čas a další jednání mám až za dva týdny. Právě sedím v hotelovém pokoji, když když se mi rozezní telefon. Rychle se na něj podívám a trochu mě zklame, že to není Vee. Nejraději by jsem to nebral, ale měl jsem takový divný pocit, že je to důležitý hovor. ,,Ano? Kdo to je?" ozval jsem se do telefonu. ,,Dobrý den, tady je Nail Horan." ozval se. Toto jméno mi, ale nic moc neříká. Až po chvíli mi to docvaklo. NAIL HORAN. To je jeden z těch, co si adoptovali Vee. Ano, pane Horan? Jak vám můžu pomoci?" zeptal jsem se. Snad se něco nestalo Vee. Už od rána mám takový divný pocit, tak snad se nenaplní. ,,Volám vám kvůli Vee. Sice nevím, jak se vy dva  znáte, ale bylo na ní vidět, že vás tu chce." řekl s pozdech a hned pokračoval. ,,Dnes odpoledne přišla domů a byla úplně mimo. Po obědě jsme jí pustili, protože se potřebovala s někým sejít." řekl rychle. ,,Dobře, řekněte mi úplně všechno, ano?" řekl jsem co nejvíce klidným hlasem.  ,,Fajn, dneska u oběda nám řekla, že se potřebuje s někým sejít. Sice jsme jí moc nechtěli pustit, ale nakonec pustili. Chtěli jsme vědět s kým vlastně jde, ale to nám neřekla. Pouze nás ujistila, že se to dozvíme až přijde. To se, ale bohužel nestalo. Když přišla byla úplně mimo. Vůbec nás nevnímala. Když jsme s ní zkoušeli navázat konverzaci, ale ani se na nás nepodívala. Takhle to bylo asi dvě hodiny. Pak jediné co řekla, bylo že je v pořádku a  že mám zavolat vám. Do té doby prý nic neřekne. Mám vás sem nějak dostat." řekl na jeden nádech. To jsem ani netušil, že to jde. ,, Bože, přijedu hned. Jenom mi dejte adresu." řekl jsem a sehnal si papír a tužku. ,, Počkejte. Možná by to bylo lepší až zítra.  Všichni se na to v klidu vyspíme a promluvíme si zítra." rychle vyhrkl. ,, Fajn." Povzdechl jsem si. ,, Mám jenom poslední otázku. Nebudu se Vás ptát na to, kdo jste, protože kdyby Vee chtěla, tak už to vím. Moje otázka tedy je. Víte s kým se asi mohla setkat?" ozval se znovu pan Horan.

                              ,,Tuším"