StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

23. Nepřítel mezi námi

Je to tady, tohle je už oficiálně poslední kapitola, tudíž končí i Dva životy. Doufám, že se vám bude kapitola líbit a zanecháte hvězdičku nebo napíšete komentář. Ještě něco je na úplném konci, když to dočtete, takové menší překvapení. Tak si zatím užijte čtení.

Vaše Nikol

Kapitola mapuje díly:

5x18 - Totožnost

5x19 - Las Vegas

5x20 - Nepřítel před branami

„Možná by ses měla jít umýt. Teď je to na doktorech." Dál jsem zírala na dveře laboratoře, kde před chvílí zmizel zdravotnický tým se zraněným Radkem. Otočila jsem pohled na členku expedice, u které mi vypadlo jméno. Položila mi ruku na rameno a věnovala mi soucitný pohled, který jí sklouzl dolů.

„Mám tě doprovodit na pokoj?" zeptala se znovu. Konečně jsem se pohnula a sklonila hlavu ke svým rukám, které byly celé od krve.

„Zvládnu to sama," vypravila jsem ze sebe nakonec a vyšla z laboratoře do chodby.

***

Otevřela jsem oči a zírala do tmy pokoje. Můj dech byl stejně klidný jako mého spícího společníka, přestože jsem měla chuť křičet, ale ani přes tu naléhavou potřebu se mi srdce nerozbušilo byť jen o trochu rychleji. Pár dalších vteřin mi trvalo než se i moje mysl zorientovala a já si v duchu řekla, že jsem u Johna v pokoji, v jeho posteli, už několikátou noc po sobě, protože jsem ho poslechla, když mě požádal, abych zůstávala přes noc s ním.

Podívala jsem se na něho, tisknul se ke mně, nic jiného mu ani nezbývalo, lůžku bylo jenom pro jednoho, a abychom příliš nerozpohybovali klevetivé jazyky, nehledali jsme větší postel ani se nesnažili sem přestěhovat tu moji. Mnohdy to bylo nepříjemné, ale já se dokázala uskrovnit a John si zvykl mě celou noc držet v náručí, jakoby se mě snažil chránit i v noci. Z jeho strany to byl víc než jen obrat o sto osmdesát stupňů. Poznala jsem to, když se vrátil z mise s kapitánem Collinsovou, požádal mě, abych nezůstávala přes noc sama a byla raději s ním v jeho pokoji. Ta naléhavost v jeho prosbě mě zaskočila, ale nedokázala jsem si představit, že bych mu nevyhověla. Přišlo mi to správné, přestože bylo jasné, že za tou naléhavostí je jistá obava, ale pro jednou jsem potlačila potřebu zjišťovat víc. Dokonce i John měl právo na svá tajemství, přestože se týkala mne, ale přišlo mi fér, že po tolika tajemstvích a lžích z mé strany, aby si nechal důvod svých pohnutek pro sebe.

Chvíli jsme uvažovala, jestli důvod toho všeho byl právě sen, který mě vytrhnul před chvílí ze spánku. Jak by ale mohl vědět, že se mi něco takového bude zdát, když to netušila ani já. Přesto mi to připadalo úplně normální, ne to co se v tom snu dělo, ale že se mi ten sen zdál, připomnělo mi to dobu, kdy se mi na Zemi a zdávalo o Teyle a Michaelovi. Znamenalo by to, že ten sen byl vizí budoucnosti? Tak jak se mi snažil naznačit Davos?

Zvedla jsem ruce před obličej, ale byla příliš velká tma. Potichu jsem vstala z postele a postavila se k balkonovým dveřím a zkoumala, v počínajícím rozbřesku nového dne, své ruce, ale krev na nich nebyla.

Unaveně jsem zavřela oči a nechala ruce klesnout k bokům a přes víčka vnímala, jak se rozednívá, musela jsem se ale na východ sluncí podívat, pokaždé to byla tak podmanivá a úžasná podívaná, že ani přes tu nekončící únavu, jsem se jí nedokázala vzdát, a která mě každý den ujišťovala, že jsem na jiné planetě, že je Atlantida, bájné město Antiků, stále mým domovem.