StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

9. Poslední rozloučení

Kapitola mapuje díly:

3x12 – Ozvěny

3x13 – Bezohledný hrdina

3x14 – Rodneyho povznesení

3x15 – Hra

3x16 – Archa

3x17 – Neděle

Od našeho posledního rozhovoru jsem se podplukovníkovi vyhýbala snad ještě víc. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Začínal se mi dostávat pod kůži, přestože jsem ho nenáviděla, ale musela jsem vzít v potaz, že byl ochotný mě zachránit. A ten polibek..., cítila jsem ho ještě dva dny potom a byla z něho neuvěřitelně zmatená.

Soustředění mě nějak opouštělo, přesto jsem pokračovala v tréninku s Teylou, ale v jednom kuse jsem byla na zemi a utržila přitom snad víc ran než od Radima. Carson s tím nesouhlasil, že prý nejsem stoprocentně fit, ale to už nikdy nebudu, říkala jsem si v duchu.

Ronon byl daleko drsnější než Teyla. Svým způsobem se mi asi mstil, anebo mi chtěl dát za vyučenou místo Elizabeth, která se k mému odchodu ke Genijům nijak nevyjadřovala, ale donutila mě, abych chodila za psycholožkou každý druhý den.

S doktorkou Heightmeyerovou jsem sdílela hodiny ticha a pozorování moře za okny její „ordinace" a míjela se tu s Teylou, která začala trpět vidinami Antiků, což jak se vyjádřila doktorka Heightmeyerová, je pouze důsledkem smrti sta Antiků, jež byli zabiti svými výtvory, replikátory, u kterých Rodney vypnul příkaz, že svým stvořitelům nesmí ublížit. Jenže postupem času začali mít vidiny i další lidé z expedice, a dokonce začali pociťovat silné bolesti hlavy.

„To asi nebude tím, že má člověk otevřenou mysl," konstatovala jsem plaše, když jsem šla s Teylou z tréninku, ale vypadalo to, že mě vůbec vnímá. Athosianka se zastavila uprostřed chodby a zírala na vidinu, jež pro mě byla neviditelná. Ten její pohled mi nahnal strach. Instinktivně jsem se k ní přiblížila.

„Já... já nevím," přiznala Teyla rozechvěle a já ji zachytila, protože to vypadalo, že se zhroutí.

„Nemám tě odvézt na ošetřovnu?" Zavrtěla hlavou.

„Jen si potřebuju odpočinout." Doprovodila jsem ji na pokoj a uložila. Minula jsem se přitom s doktorkou Heightmeyerovou.

„Že by to byla davová psychóza?" Chtěla jsem se jí zeptat kousavě, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Nebyla jsem zvědavá na její přednášky. Bez jediného pozdravu jsem se kolem ní protáhla a zamířila k centrální věži.

Před časem jsem si všimla, že z jednoho můstku pozoruje Rodney velryby, kterých jsem si při posledních sezeních taky všimla.

Vyběhla jsem schody a vyhnula se řídící místnosti. Jenže když jsem došla na můstek se zábradlím, nikdo tam nebyl a v moři jsem uviděla další velryby, k nimž mířil jumper.

Netrvalo to dlouho a podplukovník se vrátil společně s Rodneym, který byl v bezvědomí a krvácel z nosu a uší, stejně jako podplukovník. Oběma praskly ušní bubínky.

Nevím, jestli to byl strach o Teylu nebo o další členy expedice, co začali padat jako mouchy s velkými bolestmi hlavy nebo ten důvod byl úplně jiný, ale chtěla jsem vědět, čím to je. Jenže jsem nemohla jen tak nakráčet do řídící místnosti, opřít se o pult a zeptat se, o co jako jde.

Přestože jsem pomalu nabývala dojmu, že velryby s tím možná mají něco společného.

Chodby se rázem zdály neuvěřitelně dlouhé a lidé v nich nevypadali příliš zdravě. Převážná většina expedice začala trpět vidinami, které mně byly zapovězeny. Prozatím. Nějak jsem netoužila potom, abych něco podobného viděla i já.