StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

3. Změna názoru

Kapitola mapuje díl:

2x16 - Dlouhé loučení

Teď už plně chápu vězně, proč vždy cvičí. Naprosto dokonale to zabíjí čas a člověk posílí nejen svoje tělo, ale i uvolní mysl od nahromaděného stresu. Raději však upřednostňuji běh na dlouhé tratě, ale prostor pokoje tomu nevyhovoval. Musela jsem přesedlat na posilovací cviky, které jsem neměla nikdy ráda. Když jsem doma po ránu vybíhala na svoji obvyklou trasu, nasadila jsem sluchátka a nechala se unášet hudbou. Skvělé uvolnění, ale na Atlantidě nebylo ani jedno. Doufala jsem, že změna stereotypu mi pomůže alespoň na chvíli zapomenout na domov.

Začala jsem postupně a s každým dalším dnem a týdnem jsem přidávala další cviky a prodlužovala jejich dobu a než jsem se nadála, cvičila jsem dvě hodin denně. Cítila jsem se o dost lépe a zároveň mi to pomáhalo s mou závislostí, dokud si nevymohl vstup do mého pokoje doktor Beckett s tím, že se na mě musí podívat z lékařské stránky.

„Dostat se sem je horší než do Forth Knox*." Zrovna jsem si vysoušela vlasy usazená v tureckém sedu na posteli. Po každém cvičení jsem si dopřála dlouhou sprchu. Jedna z mála neřestí, co jsem si tu vypěstovala.

„Musíte uznat, že jsem v bezpečí," řekla jsem mu uvolněně a zadívala se do jeho tváře. Pomalu přikývnul. V rukou žmoulal malý balíček. Chvíli se loajálně díval jinam, protože jsem neměla dlouhý rukáv a na zápěstí se mi po horké koupeli růžověly jizvy.

„Víš, řekli mi, že málo jíš." Zastavila jsem se v půli pohybu a zírala na něj. Jeho starost byla milá, ale hodně jsem se držela, abych neuvolnila nahromaděný vztek, který jsem se ze sebe snažila dostat cvičením, ale s přibývajícími dny v tomhle pokoji se to téměř zdálo nemožné.

„Není potřeba tolik jíst, když nic nedělám." Proti tomu nemohl nic namítat. Překvapivě ladně jsem se zvedla z postele a odnesla ručník do malé koupelny a stáhla si vlasy do ohonu a vzala si na sebe bundu s dlouhým rukávem.

„Víš, Mio, nemám tady takové slovo, ale mohl bych se pokusit ti vymoci vycházku z lékařského hlediska."

„Z lékařského hlediska?" zeptala jsem se překvapeně. Neušlo mi, že si mě doktor bedlivěji prohlíží.

„Zhubnula jsi a jsi pobledlá. Všichni se občas podívají ven." Dokonce i vězni, chtěl zřejmě dopovědět, ale raději to spolknul. Lehce jsem se na něj usmála.

„Všichni členové expedice, ale já člen expedice nejsem." Došla jsem k oknu a zírala na město, bodl mě osten žárlivosti, že si ostatní mohou chodit po městě, ale já ne. Zvědavost jsem dokázala v sobě udusit, ale touhu po čerstvém vzduchu ne, zvláště mořském, až příliš mě to lákalo.

„Mio, stačí říct a já se o to pokusím." Zatnula jsem ruce v pěst. Přemlouvala jsem samu sebe, abych se chovala slušně. Snažil se mi jenom pomoci. On nebyl nepřítel.

„Podplukovník Sheppard řekl, že budu v pokoji a neustále mě bude někdo hlídat," procedila jsem skrze zuby, „snad nechcete podrývat jeho autoritu." Ignorovala jsem smutné povzdechnutí.

„Jak myslíš, něco tady pro tebe mám. Nechám ti to na posteli." Zahanbeně jsem zírala před sebe, neustála jsem to, moje zloba padla na nesprávného člověka, ale podplukovník Sheppard měl určitě svých starostí dost než chodit za vězněm.

Když dovezli na Atlantidu první schránku, byl doktor Beckett u jejího otevření. Velmi ho znepokojil paprsek, který zasáhl doktorku Weirovou a způsobil jí bezvědomí. Oddychl si, když se doktorka probudila s informací, že v sobě přechovává vědomí jisté Fibis, ženy, kterou našli ve schránce těsně před smrtí.