StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

5. Není úniku

Kapitola mapuje díly:

2x18 - Michael

2x19 - Peklo

2x20 - Spojenci

3x1 - Země nikoho

3x2 - Nechtěné děti

„Slibuju, že budeš v bezpečí. Nezapomeň, co nám říkal Mark."

Potácela jsem se mezi polospánkem a bděním. Stále jsem slyšela ten hlas. Nedokázala jsem se dostat do takového stavu, abych se probudila, něco mě v tom snu drželo a nechtělo pustit. Téměř jsem se rozplakala, když jsem od toho chtěla utéci, ale nešlo to. Bolestivé vzpomínky na můj život před Atlantidou se mě držely jako klíště.

„Ty to změníš, věřím ti."

Konečně jsem s obrovským přemáháním otevřela oči. Srdce mi bilo neuvěřitelně rychle. Hrudník se mi svíral a já se nedokázala pořádně nadechnout. Propocené přikrývky se mi nepříjemně lepily na tělo, až jsem se z nich téměř nedokázala vymotat.

Padla jsem zpátky na polštář a vyčkávala, až se mi zklidní tep. Třas mě ale neopouštěl. Nedokázala jsem donutit své tělo ke klidu. Bolel mě každý sval a nutně jsem se potřebovala vysprchovat.

Když jsem dala nohy na podlahu, vypadalo to dobře, vstala jsem, ale nohy mě neunesly. Jen jsem v rychlosti hmátla po nočním stolku, který spadl se mnou. Sklenice s vodou se roztříštila o podlahu. Nedokázala jsem ten třas zastavit. Dveře se otevřely a dovnitř vběhnul strážný.

Uvědomila jsem si, že ho pořád neznám jménem. Postával před mým pokojem už týdny do dvou hodin ráno a mě ani nenapadlo se mu podívat na jmenovku na hrudi.

„Hej, co je ti?" Nemohla jsem nic. Všechno na mě útočilo, ale moje hlava to nechtěla pobrat.

Mark!

Mark!!

Mark!!!

Pořád se mi jeho jméno točilo v hlavě a s každou slabikou útočilo tak bolestivě, že jsem měla dojem, že umřu. Srdce mi bušilo do žeber a jediné, co jsem slyšela, bylo hučení krve.

Na okamžik jsem upadla do tmy.

„Dejte jí sedativa!" Beckett. Jeho příjemný hlas bych poznala kdekoliv, i kdyby mluvil seberozčíleněji. Instinktivně jsem chytila sestru za ruku, ve které držela injekci. Zírala na mě jako na zjevení.

„Weirová," zašeptala jsem vysíleně. Doktor Beckett na někoho zavolal a sklonil se ke mně.

„Musím ti dát něco na uklidnění."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Chvíli... ne teď." Nemusela jsem čekat dlouho a Elizabeth vešla s rozespalou tváří, přesto dosti probuzená, za mnou. Zároveň poslala pryč všechny, kromě doktora Becketta.

Zasténala jsem, když mi další slova proplula myslí.

„Nevydrží to napořád."

„Jsem si toho vědoma, zvládne to." Chytila jsem Elizabeth za ruku.

„Oni mě sem poslali, abych byla v bezpečí," procedila jsem skrze zuby.

„Já vím," konejšila mě jako matka svoji dceru.

„Elizabeth," otočila se na doktora, „její mozková a srdeční činnost není vůbec dobrá, jestli jí nedám něco na uklidnění, mohla by dostat mrtvičku nebo infarkt." Doktor měl už v ruce injekci.