StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

15. Pod velením pplk. Shepparda

Shrnutí kapitoly - Mia bude postavena před nelehkou zkoušku. Dočasně nahradí v Sheppardově týmu Teylu, aby ji podplukovník měl neustále na očích. Mia si však není vědoma celého Sheppardova plánu, a všechno to bere jako trest, který má otestovat, jestli je schopná „tam venku" přežít, díky čemuž jí začnou unikat ostatní události, které jsou možná ještě důležitější než Miina nenávist vůči Sheppardovi.

***

Nemůžu uvěřit, že se mi tuhle kapitolu konečně podařilo dokončit a že to trvalo pěkně dlouho, tak budu ráda, když mi na ni napíšete svůj názor do komentářů.

Připojuju ještě jednu píseň k poslechu, kdyby vás ta v médií omrzela než přelouskáte těch deset tisíc slov. -> https://www.youtube.com/watch?v=BMGaeC17l24

Vaše Sorel18

***

Kapitola mapuje díly:

4x13 – Karanténa

4x14 – Harmony

***

Když jsem to ráno vycházela z pokoje. Cítila jsem se po dlouhých dnech celkem dobře. Už jsem se po události na křižníku dostávala zpět do formy, i když to trvalo déle, než jsem předpokládala, ale půl míle bez zadýchání jsem zvládla hlavě, po níž jsem si dávala půlhodinový trénink pod dohledem Teyly, která mě teď cvičila pouze slovně.

Ale zas tak báječné to nebylo.

Každičké ráno začínalo menším rituálem před zrcadlem v koupelně. Nezlomné přemlouvání, že to co se stalo na křižníku je už pryč a to co mi přes noc nabízí moje podvědomí, je pouze sen, kdy se moje mysl snaží vyrovnat s vpádem někoho jiného do mé hlavy. Sama sebe ubezpečuji, že už nikdy nikomu nedovolím se dostat do mé hlavy, ani kdyby mi to mělo zachránit život.

„Ty jsi takové ranní ptáče!" Ještě jsem si na to nezvykla. Otočila jsem hlavu směrem k mladé ženě, která před nedávnem začala obývat pokoj vedle mě. Jen ona mě dělila od společné stěny s podplukovníkem.

„Ahoj Thereso," pozdravila jsem slušně svoji sousedku. I když jsem si to jen velmi nerada přiznávala, ten její nekonečný optimismus vždy dokončil ranní rituál přemlouvání, čímž jsem se mohla napůl zapojit do běžného dne na Atlantidě. Počínaje mojí rozcvičkou.

„Už pár dní přemýšlím, že bych šla běhat s tebou, ale nikdy jsem na sporty nebyla. Vždy to byla jen věda a já." Roztáhla rty do širokého úsměvu a naklonila hlavu doprava, přičemž se jí na rameno svezly velké lokny její zrzavé hřívy, kterou nosila vždy rozpuštěnou.

Dobrosrdečně jsem se na Theresu usmála. Už jsem ji konečně dokázala zařadit do škatulky atlantských vědců. Výstřední, ale chytrá, což znamenalo – snaživá, poctivá, zahloubaná ale vždy s dobrou náladou, což jsem jako věčný pesimista nedokázala pochopit.

„Tak váhej ještě chvíli a třeba se k tomu rozhoupeš," kývla jsem jejím směrem a vydala se naprosto opačným. Pochybovala jsem, že vědkyně jako ona, viroložka, se někdy k tomu odhodlá. Pro ni byl běh zkoumání virů a bakterií.

Nasadila jsem si sluchátko do levého ucha, abych byla na příjmu a seběhla schody o dvě patra níž, kde jsem se minula s Teylou.

„Dnes nechoď moc daleko, ať to na trénink stihneš včas!" zavolala na mě s úsměvem. Stihla jsem jí jenom mávnout. Je pravda, že v posledních dnech začínala být lehce dochvilná, což jsem omlouvala tím, že Teyla už není tak pohyblivá jak bývala. Bříško se jí začalo neuvěřitelně zakulacovat, a i když do porodu zbývala ještě dlouhá řádka dní, musela jsem uznat, že jí to neuvěřitelně sluší a já neměla to srdce jí říkat, že by mě už neměla trénovat. Odtušila jsem, že se mi tím snaží vykompenzovat událost na křižníku, ale bylo to moje rozhodnutí a rozhodně jsem to nechtěla vracet.