StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

14. Matky, dcery a syn

Ahoj všichni, vím, že jsem přidala poslední kapitolu už před nějakou dobou, ale v práci je toho moc a i když je kapitola napsaná, můj netbook nechce moc spolupracovat, tak jsem se k tomu dostala až teď po vánocích a to jen díky  Dinca76, která mě velmi potěšila svým zájmem o tohle dílko. Takže, tato kapitola byla na původím webu  rozdělena do dvou částí, kde je omezen počet znaků na článek, protože je téměř dvakrát tak delší než běžná kapitola, takže je před vámi více jak 13 000 slov na čtení a obsah je přímo nabit informacemi o minulosti Mii, o její zemřelé matce a jejím vlivu, který postupně utvářel osobnost Mii. Dokonce se už postupně začne odkrývat Miin pravý důvod, proč přišla na Atlantidu. Doufám, že se čekání vyplatilo a budu ráda, když mi svoje názory sdělíte do komentářů. Moc díky!

***

Poznámka: Jelikož kapitola byla vydána na původním webu na dvě části, patří k ní i dvě písně, které se obě do médií nevejdou, takže zde je odkaz na tu druhou ->  https://www.youtube.com/watch?v=VuWHWG913-o&feature=youtu.be

***

Kapitola mapuje díly:

4x10 – Smrtící spirála

4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty

4x12 – Válečná kořist

Kapitola se odehrává i:

po filmu StrarGate: Návrat

***

Posledních pár dní jsem si nedokázal hrát na Miu a toužila se stát zase tou obyčejnou holkou, kterou mi připomněla Kate, s níž jsem se setkala na přestupní stanici. Následující noci jsem špatně spala a přemýšlela nad tím, jak jsem se zachovala klidně, když mi Kate vyprávěla o mém životě, mé rodině... jako bych to už nebyla já.

Bylo toho na mě moc. Dokud jsem o domově a svém bývalém životě neslyšela, dokázala jsem se s posledními dvěma roky docela dobře srovnat, ale Kate nevědomky zkalila klidné vody v mé hlavě, což se někde muselo projevit.

Nedokázala jsem dlouho vydržet v jídelně s dalšími členy expedice.

Rodneyho neustálo povykování kvůli Replikátorům, mě vytáčelo a musela jsem se hodně držet, abych ho neposlala do háje.

Podplukovníkovi Sheppardovi jsem se záměrně vyhýbala, protože jsem netušila, jak hrubě a nevybíravě bych zareagovala, kdyby něco řekl. Jistá jsem si byla tím, že i ta nejobyčejnější věc vypuštěná z jeho úst by mě dokázala rozpálit doběla.

Dokonce i jediná další Teylyna prosba o mlčení o jejím těhotenství se zdála jako poslední kapka do pomyslného poháru trpělivost.

Prostě jsem chtěla trávit chvíle jako obyčejný člověk a ne jako stroj na zabíjení, co se učí zacházet s mečem. Na kratičkou chvíli jsem si chtěla zase připadat jako mizerně placený americký zaměstnanec ve fabrice, kde vás neustále upozorňují, že ochranné brýle musíte mít na očích a ne na hlavě, kdy se obáváte, aby vás někdo z vedení neviděl, jak si otevíráte stroj, abyste z něj vytáhli vyrobený kus, který stroj vyhodnotil jako špatný, přestože vy víte, že špatný není a bylo by mrhání ho vyhodit. To bylo největší vzrušení, jakého jsem ve svém minulém životě mohla dosáhnout a já teď litovala, že jsem si kdy přála zažít něco víc.

Teď, když jsem byla tady, všechny moje představy a touhy, co se odehrávaly pouze v mé hlavě, se změnily na krutou realitu, která na mě útočila ze všech stran a já ji nedokázala ovládnout.