StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

12. Chci pomoci

Kapitola mapuje díly:

4x6 – Ztráta paměti

4x7 – Nezvěstné

4x8 – Věštec

4x9 – Těžká rozhodnutí

***

„Tak tohle bylo naprosto super!" Spokojeně jsem se na Marka usmála. Už dlouhé roky jsem jeho úsměv neviděla. Určitě byl velmi dobrý nápad ho vzít na koncert 30 Seconds to Mars. Měl tu skupinu rád, a když vystupovala ve vedlejším městě. Musela jsem ty lístky koupit, i když mě stály tolik peněz, ale za jeho úsměv to stálo.

„Přespíš u mě, nebo chceš dovézt k tátovi?" Mark pokrčil rameny a zíral z okna mého auta. Nepatrně jsem si oddychla, když mu úsměv stále zůstával. „Můžeme si dát popcorn a koukat na nějaký film. Jaký budeš chtít. Mám rychlý internet, stáhneme, co budeš chtít," nabídla jsem mu. Přesto jsem cítila, že mi na našem setkání něco nesedí. Neviděli jsme se pár týdnů, protože jsem musela chodit každý víkend do práce, ale bylo v tom něco jiného. Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Zůstala jsem zírat na Marka. Neotáčel ke mně hlavu.

„Co se děje, zlato?" Odepnula jsem si pás a položila mu ruku na rameno. Běžně mi při tomhle dotyku ucuknul. Deset let jsem se ho toho snažila zbavit. Takže mi jeho reakce připadala neuvěřitelná.

„Nevím, o co se snažíš, Mio," pronesl zastřeným hlasem a já stáhla ruku zpět, jako bych dostala zásah elektřinou.

„Jak jsi mi to řekl?" Celá jsem se roztřásla. To jméno, zdálo se mi tak neuvěřitelně povědomé, ale nebylo moje, přesto jsem cítila, že je mou součástí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Mark se ke mně lehce otočil a já málem děsem vykřikla. Jeho tvář byla... byla jiná! Byla odporná! Voskovitá kůže barvy zašlého bílého trička nesla známky po nějakém zákroku na lícních kostech a zuby měl jako žralok. Dělalo se mi z toho zle.

Snažila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. Mark se ke mně nahnul a chytil mě rukou za rameno a přitáhl k sobě. Zděšeně jsem vykřikla. Nedokázala jsem se bránit, naprosto jsem ztuhla. Nemohla jsem se bránit, byl to přeci Mark!

„Vzpomínkám neutečeš, Mio!" zasyčel mi do ucha, až mi přeběhl mráz po zádech. Natočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do tváře. Z pohledu na něj se mi dělalo špatně. Ruce měl stejně bílé jako obličej a místo nehtů drápy, které přiblížil k mému hrudníku a jedním trhnutím mi roztrhnul tričko na prsou. Ukázal mi hlubokou ránu na dlani a spokojeně se usmál, když mi ji přikládal na hrudník. Bylo to jako kdyby mě něco bodnulo do hrudi a začal vysávat moje plíce. Nemohla jsem pořádně dýchat, ale křik jsem ze sebe vyrážela v posledních ozvěnách mého dechu.

„Mio!" Volání na mě doléhalo z velké dálky, ale nedokázala jsem otevřít oči. Bála jsem se, že před svou smrtí uvidím zohyzděného Marka. Mého malého Marka. To dítě, které se stalo pro mě vším.

„Marku!" vyrazila jsem ze sebe. „Marku, přestaň, ubližuješ mi!"

„Collinsová!" Tíha na hrudi zmizela a někdo mě silně držel za paže. Cítila jsem se v tom sevření bezpečně a jen opatrně jsem začala otevírat oči. Mezi řasami jsem spatřila povědomé rysy, které jsem zbožňovala a nenáviděla zároveň.

„Pod... podplukovníku?" Zírala jsem na něj jako na zjevení, ale on se mi do tváře nedíval. Díval se mi na hrudník, a když jsem sklopila pohled jeho směrem. Tiše jsem zaúpěla. I když se mi rána od krmení královny dávno zahojila, jizva mi zůstala jako připomínka.