StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

19. Alternativní budoucnost

Jsem moc ráda, že se mi kapitola konečně podařila dokončit. Vtipné je, že jsem ji vymyslela jako jednu z prvních, ale jakmile byl čas ji napsat, nastal zásek, ale díky věčnému opakování, abych to dopsala ze strany Forďase, je konečně tady a vy si ji konečně můžete přečíst, za což vám děkuji a jako bonus přikládám fotografii Seana v médiích.

Vaše Sorel18

***

Kapitola mapuje díly:

4x18 - Příbuzní I.

4x19 - Příbuzní II.

4x20 - Poslední muž

5x1 - Záchranná operace

Shrnutí kapitoly:

Před Miou stojí těžká rozhodnutí. Zmatená podivným snem o únosu Teyly se vydává společně s ní na planetu, kde se konečně našly stopy po ztraceném Athosianském lidu. Bohužel je to celé past a Mia s Teylou jsou uneseny. Navzájem od sebe odděleny, každá prožívá hrůzy z rukou svého únosce a čekají, jestli je někdo zachrání. Přijde záchrana včas?

***

I když už tu Kate několik dní nebyla, zařídila, abych nikomu nemusela vysvětlovat svůj stav, sama si promluvila se Sam a Jennifer, za kterou jsem měla právě namířeno. Šlo o drobnou dohodu, chtěla jsem, aby to ona věděla, protože už párkrát jsem jí lhala a znovu jsem už nechtěla, nebylo by to fér, když mi tolikrát pomohla.

Lehce jsem si odkašlala, abych na sebe upozornila a moc Jennifer nevyděsila. „Jsi tady," přikývla spokojeně a odvedla mě dozadu.

Posadila jsem se na postel a natáhla ruku, na které byly znát ještě místa po vpiších. Jennifer se na mě podívala starostlivým pohledem.

„Brali mi jen krev, nic jiného," řekla jsem pomalu, ale moc ji to neuklidnilo.

„Mio, nemám ti do čeho mluvit, nikdy jsem to nedělala, ani netuším, kvůli čemu přesně tě drželi na Zemi, ale..." Po tomhle se mi tak stýskalo, po tak přátelském přístupu, lidi z expedice se stali pro mě rodinou, kterou jsem teď neměla, takže mi nezbylo nic jiného, než se natáhnout a pořádně Jennifer obejmout.

To pro co jsem se na Zemi rozhodla, bylo podle mě správné, ale vůbec jsem nepomyslela na tyhle lidi, kteří se stali nedílnou součástí mého života.

Přemáhala jsem slzy tolik až jsem se rozesmála a vzápětí mi začaly téct slzy, rychle jsem si je stírala, ale Jennifer se usmála.

„To jsou hormony," řekla naprosto klidně a pohladila mě po rameni. Přikývla jsem a znovu natáhla ruku k odběru. Panovalo trapné ticho, při kterém mi bylo jasné, že se Jennifer chce zeptat na spoustu věcí.

„Ani nevím, kde mám v testech začít," povzdychla si unaveně a nespouštěla oči z mé ruky, která spíš vypadala jak nedokončené plátno abstraktního umělce, který se vyžíval ve žluté a fialové barvě.

Vzala si injekci a já se při pohledu na ni otřásla. Srdce se mi rozběhlo rychleji a já slyšela vlastní tep. Nepatrně jsem se odtáhla a doufala, že si toho Jennifer nevšimla.

„Víš, co? Prvně uděláme výtěr z úst, krev stačí až za pár dní, ano?" Takže všimla, ale byla jsem za to ráda, přikývla jsem a lehce otevřela ústa. Srdce se mi zklidnilo a když jsem odcházela z ošetřovny, šlo se mi lehčeji.