StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

10. Gen

Kapitola mapuje díly:

3x18 – Ponoření

3x19 – Msta

3x20 – Zaútočit první

4x1 – Unášeni proudem

4x2 – Záchranné lano

„Nechtěla bys to zkusit znovu?" Radek se nade mě nahnul a kouknul mi přes rameno na výpočty, které zase nevyšly tak, jak vyjít měly.

„Ne." Odstrčila jsem od sebe papír a zvedla se. Už mě ty testy nebavily. Už před lety jsem musela konstatovat, že mě na učení neužije. Střední škola mě jaksi vyšťavila a já se už nedokázala soustředit. Raději jsem si našla práci, která mě bavila.

Odešla jsem k oknu a zírala na tu obrovskou vodní plochu. „Nechápu, proč mě najednou nutíš, abych se takhle učila. Copak Elizabeth konstatovala, že nejsem pro expedici přínosem?" Otočila jsem se na Radka, který před mým pohledem uhnul. „O co tu jde, Radku?"

„Víš, já..." Složila jsem si ruce na hrudi a zamračila se na něj.

„Radku, víš, že bys mi neměl lhát, poznám to." Popostrčil si brýle na nose. Odložil tablet a ohlédl se po dveřích.

„Víš, neměl bych ti to říkat, ale Rodney říkal, že ti to léčení mohlo pomoct..." Promnul si zátylek, ale stále se vyhýbal mému pohledu.

„Pomoct v čem?"

„V učení, Rodney si nechal o tobě něco zjistit." Na to jsem se musela zasmát. Přišla jsem až k Radkovi a poplácala ho po rameni.

„Nemyslím si, že moje školní výsledky mu mohly říct něco víc o mé genialitě. A Rodney nemůže čekat, že tři týdny po mém vyléčení se ze mě najednou stane supervědátor, ale díky za tvoji snahu, Radku. Pochutnej si na obědu!" Sebrala jsem ze židle bundu a vyběhla na chodbu a namířila si to přímo do Rodneyho laboratoře.

Přejela jsem rukou po panelu otevírání. Rodney zrovna sbíral své věci a byl oblečený v neprůstřelné vestě.

„Takže ty ses díval na mé školní výsledky?" Cuknul sebou a málem mu vypadnul tablet z ruky.

„Ježiši, co blázníš? Víš, jak jsi mě vyděsila?" utrhnul se na mě nazlobeně.

„Naprosto nechápu, co jsi mohl vyvodit z mých školních výsledků z osmé třídy." Rodney vyšel z laboratoře a já kráčela vedle něj. „Proč mi neodpovíš?"

„Mio, prostě nech Radka, ať tě párkrát přezkouší." Co jsem mu na tohle mohla říct? Jen jsem s ním dál držela krok.

„Rodney, co jsi viděl v mé hlavě?" Tak tohle už ho donutilo zastavit.

„Potenciál." Složila jsem si ruce na hrudi.

„Jaký?"

„Mio, to nejde takhle říct. Ani si to pořádně nepamatuju, ale vím, cítím, že tě musím prostě nechat, aby ses zkusila znovu učit. Pevně věřím, že to zvládneš." Něco v jeho pohledu mě donutilo se nad tím zamyslet. Kdy jsem ztratila zájem o učení? A kdy jsem se na to přestala soustředit?

„Snad si nemyslíš, že za to mohl ten nádor?" Ten tik v jeho obočí byl daleko výmluvnější než jeho slova. „Rodney, to nemyslíš, vážně, že ne?" Než mi však stačil Rodney odpovědět, zastavilas se u nás Elizabeth.

„Mio, Rodney, jsem ráda, že vás vidím pohromadě. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys s námi nechtěla letět, Mio, Rodney by určitě uvítal někoho, kdo se nad jeho příkazy nepozastavuje a neodmlouvá mu, ale přesto ho dokáže zastavit." Oba jsme se na Elizabeth zůstali zírat naprosto neschopni slova.