StarGate:Atlantida - Dva životy - DOKONČENO

4. Zkouška důvěry

Kapitola mapuje díly:

2x17 - Převrat

2x18 - Michael

Nevím, jestli jsem se probudila jiná, ale týden po tom, co mě postřelili, jsem prostě vstala s tím, že už nechci být zavřená. Nebo možná to bylo tím, že se před moje dveře postavil zase poručík Samuel Evans, jak mi prozradil. Vypadal dobře, sice nemohl ještě střílet, ani se moc prudce hýbat, ale vymohl si, aby zase mohl být před mými dveřmi. Měla jsem podezření, že mi začal důvěřovat, po Elizabeth a doktoru Beckettovi to byl třetí člověk z expedice.

Musím přiznat, že jsem doktora neposlechla, když mě odrazoval od cvičení. Nevypustila jsem ho úplně, jen zmírnila, jinak by se asi zbláznila, kdybych musela jenom ležet a zírat do stropu.

Jako poslední jsem si natáhla darované rukavice a rázně vykročila ke dveřím, abych poprosila poručíka Evanse, jestli by mi mohl sehnat podplukovníka Shepparda na malý rozhovor.

Jenže my o vlku a vlk... Dveře se přede mnou rozevřely a hned za nimi stál on. V celé své kráse. Pohled typu: Já jsem tu nad vámi a vy musíte poslouchat. Nestála jsem mu ani za to, aby mi vykal jako sobě rovnému. Tykal mi jako malému dítěti.

„Někam jsi šla?" zeptal se mě a donutil mě se pozpátku vrátit do pokoje.

„Já... ne. Nikam." Toliko k mojí bojovné náladě. Ty jsi pitomá! křičelo na mě moje bojovnější já. Co jsem k tomu mohla říct? Horká hlava.

„Chci s tebou mluvit." Otočil se ke dveřím a kývnul na druhého strážného a ten zavřel dveře. Zacouvala jsem ke své posteli a posadila se na ni. Podplukovník došel ke stolu a vytáhnul si židličku. Postavil ji opěradlem ke mně a usadil se. Zírala jsem na něj jako na zjevení. To bylo vůbec poprvé, kdy za mnou přišel.

Lokty se opřel o opěradlo a natáhl ruce před sebe. Ostražitě jsem se narovnala a raději povolila ruce, které se mi automaticky zatnuly v pěst.

„Děje se snad něco?" Nehnutě na mě zíral, až mě to začalo znervózňovat. „Posíláte mě pryč?" Jeho nečinnost se mi ani trochu nelíbila. „Ozvali se ze Země?"

„Jak ses sem dostala?" I po těch týdnech nevyslovil moje jméno, jakoby nevěřil, že se tak jmenuju. Mohl snad něco tušit? Elizabeth mi slíbila, že mu nic neřekne, pokud tu nebude nutné.

„Věřte mi, podplukovníku, že se snažím vzpomenout si, když ne kvůli vám, tak alespoň kvůli sobě, taky mě to zajímá." Víc, než by si mohl vůbec představit.

„Elizabeth tvrdí, že bychom tě měli zapojit do kolektivu, nebo ti spíš dát práci, protože není možné, abys byla pořád zavřená tady." Rozhlédl se po mém skrovném příbytku. „Dokonce se Elizabeth nechala slyšet, že ti můžeme věřit a povědět ti o téhle misi, ale že prý raději chcete počkat na vyjádření našich nadřízených ze Země. Já si ale myslím, že bys tu měla zůstat, dokud se nerozhodne co s tebou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá, jak ses dostala až sem."

„Kdyby to bylo na mně. Nechala bych se poslat na Zem, aby se mnou nebyly starosti. Jasně vyřešený problém." Probodl mě pohledem a já se rázem cítila jako trpaslík.

„Taky jsem nad tím uvažoval, ale bohužel by mi pořád vrtalo hlavou, jak ses sem dostala." Začínala jsem být alergická na to jeho Jak ses sem dostala.

„Podplukovníku, nerada marním vaším časem, mohli bychom přejít k věci?" Narovnal se a jeho oči se zúžily do úzkých škvírek. Kdyby se alespoň někdy usmál, neměl by tolik vrásek na čele a kolem očí.