Pohled Skyler:
Zase jsem seděla na zadním sedadle v autě. Max řídil a Dahlia seděla na místě spolujezdce. Nechápala jsem jak můžu být tak klidná, když umírá? Já bych to tak nedovedla zvládat...
"Dahlio seš si jistám že to zvládnu?" zeptala jsem se "Nikdy mi kouzlení moc nešlo..."
"Ne, chci aby si to byla ty. Protože jsi zvláštní"
"Máma je taky zvláštní" připomněla jsem jí, ale Dahlia zakroutila hlavou.
"Hayley byla vlkodlak a Klaus hybrid. Mohli mít děti. Ale tvůj otec je upír, takže je to nemožné." přikývla jsem a zkousla si ret. Přemýšlela jsem, co asi teď dělá Kaidan... Je tu možnost, že ho zase uvidím. Je tu šance, že bude se svojí rodinou. Stačí, když Dahlia zemře a mě dá svou moc. Bude po všem.
Ale proč mi bylo Dahlii líto? Možná to bylo tím, že nikdo si nezaslouží umřít, ikdyž se chová tak jak Dahlia. A přeznejme si není to nic hezkého. Snažila jsem se jí přečíst myšlenky, ale nějak mi to nedovolovala.
"Dahlio?" ozvala jsem se.
"Ano?" otočila se na mě.
"Proč si tak klidná?" zeptala jsem se. Dahlia se na mě nechápavě koukl. Odkašlala jsem si. "Jenom... ty umíráš" vysvětlila jsem. Dahlia se zasmála.
"Ale umíraní je život Skyler. A já už jsem tu dost dlouho. A za tu dobu jsem způsobila spoustu problému" řekla a otočila se zpět do předu.
Pohled Hope:
Probudila jsem se dřív než Damon. Vylezla jsem potichu z postele a oblíkla jsem si rifle a triko. Potichu jsem odešla z pokoje. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu.V kapse džín mi zazvonil mobil. Rychle jsem ho vytáhla a koukla jsem se, kdo volá.
"Neznáme číslo?" zamumlala jsem potichu. Odešla jsem trochu dál, abych nevzbudila Damona. Potom jsem hovor příjmula. "Ano?"
"Mami?" ozval se její nádherný hlas.
"Skyler!" vyhrkla jsem "Kde jsi? Jsi v pořádku? Jestli ti Dahlia ublížila tak jí zabiju" začala jsem se vyptávat.
"Spomal" uklidnila mě Skyler. "Jsem v pořádku. Dahlia mi nic neuděla. To ona mi řekla, ať ti zavolám. Máš přijet do Ney Orleans. Potom budu moct jet domů. My obě"
"Dobře hned jedu" zavěsila jsem hovor a vydala jsem se k autu. Pootočila jsem se k motelu. "Omlouvám se Damone" zašeptala jsem a nasedla do auta. Co nejrychleji jsem se rozjela směr New Orleans.
Projela jsem kolem značky, která mě vítala v New Orleans. Nevěděla jsem, přesně kam mám jet. Zajela jsem k chodníku a vytáhla mobil. Damon se mi snažil dovolat, ale vždy jsem to ignorovala. Vytočila jsem číslo, přes které jsem mluvila se Skyler.
"Kde jsi?" zeptala jsem se, když to zvedla.
"V nějakém kostele" odpověděla. "Prý to tu budeš znát" nasucho jsem polkla. Kostel, kde jsem ztratila Damona. Cítila jsem píchnutí u srdce. Co to bylo?
"Vím, kde to je... Jsem tam za pár minut" hodila jsem mobil na sedačku vedle a položila ruce na volant. Zadívala jsem se před sebe. A najednou to mnou projelo. Všechny vzpomínky na Damona. Na jeho doteky. Na jeho polibky, úsměvy.
Na to jak jsem byla šťastná, když jsem ho viděla. Na to, že bych nikomu nedovolila mu ublížit. Cítila jsem jak mi něco teče po tváři. Rychlím setřetím jsem tu slzu utřela. Najednou mi začalo docházet, co jsem udělala. Vypla jsem si vše, co jsem cítila k Damonovi. A kvůli čemu? Jenom kvůli tomu, že jsem chtěla zachránit naší dceru.
Potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala jsem se mu omluvit! Rychle jsem šlápla na plyn a rozjela se ke kostelu. K místu, kde jsem se narodila.
Pohled Skyler:
Stáli jsem u oltáře. Dahlia stála naproti mě a Max někde v rohu. Čekala jsem, co Dahlia udělá. Měla jsem strach. Chtěla jsem tu mít mámu. A konečně se dveře kostela otevřeli a já uviděla mámu. Upíří rychlostí se objevila u mě. Silně mě objala a věnovala mi pusu do vlasů. Nepotřebovali jsem slova. Máma vyhledala Dahlii, a chtěla jít k ní, ale já ji chytla za zápěstí a tím jsem jí zastavila.
Máma se na mě nechápavě koukla. "Nechce nám ublížit" řekla jsem a koukla jsem se na Dahliu, která mě upřeně pohled. "není taková jak se zdá" znovu jsem se koukla na mámu, která vypadala, jakoby nemohla uvěřit, co jsem řekla. "Chce mi dát svoji moc"
"Proč?"zeptala se máma.
"Protože, umírám" promluvila Dahlia. Máma se na ní koukla. Dahlia jen pokrčila rameny. "Půjdu za Ester"
Pustila jsem mámu, protože jsem věděla, že nic neudělá. Koukla se na mě.
"Jsi si jistá?" zeptala se.
"Jo jsem" přikývla jsem a koukla se na Dahliu. "Co mám udělat?"
"Lehni si na oltář" řekla. Přikývla jsem a vydala se k němu. Položila jsem na něho ruku a chtěla si lehnout, ale něco mě napadlo.
"Co se stane až dostanu tvojí moc?" zeptala jsem se.
"Umřu" řekla klidně. Otočila jsem se a došla k ní. Objala jsem jí.
"Ikdyž jsi nebyla správný člověk, tak tě mám ráda" zašeptala jsem.
"Odpouštíš mi?" zeptala se.
"V rodině Mikaelson a Salvator se odpouští" usmála jsem se. Dahlii se zaleskly očí.
"Tak pojď až to mám už za sebou" přikývla jsem a lehla si na oltář. Máma všechno pozorovala. Věřila jsem Dahlii, ikdyž bych neměla. Začala říkat nějaké kouzlo a já začala cítit jak mnou projíždí magie. Zavřela jsem oči, protože to byl moc velký nápor. Když potom všechno utichlo a já nic necítila otevřela jsem oči. Dahlia se na mě usmívala, ale potom najednou spadla na zem. Seskočila jsem z oltáře a klekla si k ní.
Zaposlouchala jsem se, jestli uslyším její srdce, ale nic jsem necítila. Ucítila jsem ruce kolem mých ramen.
"Měli bychom jet" řekla mi máma do ucha. Přikývla jsem. Koukla jsem se do rohu, kde předtím stál Max. Ale teď už tu nebyl. Cítila jsem se jinak. Silněji. Věděla jsem, že teď jsem silnější jak máma. Že už se ničeho nemusím bát.
Nechala jsem se odvést k máminimu autu.Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a koukla se z okna.
"Mami?" zeptala jsem se.
"Ano broučku?" koukla se na mě.
"Rozloučíme se i s ní, že ano?" máma se na mě usmála a přikývla.
"Když si to přeješ"
"Přeju" přikývla jsem.
Tak toto byl předposlední díl :))
