(Ne)ubližuj mi.... w/ MATTEM

24. - Poslední šance

Od té chvíle, co jsem odešla z pokoje Matyáš nevylezl ven... Je tam zavřený už přes tři hodiny...

Jsem nervózní, jsem nervózní z něj... Mám strach o sebe, ale i o něj...

Sedím u televize a mám puštěný nějaký film... Nervózně klepu nohou o zem a sleduju hodiny...A i když se snažím sledovat televizi a uvolnit se, furt jsou ty hodiny zajímavější...

4.... Teď tam je přesně 4 hodiny...

"Tak a dost... Už mi z toho jebe..." řekla jsem sama sobě a opatrně jsem došla do kuchyně...

Hmmm, co si uvaříme...

"Špagety !!!" křikla jsem nadšeně a pustila jsem se do vaření...

...

"Kde jsou ty špagety ?" mumlala jsem rozhořčeně, omáčka už byla hotová a voda se vařila... Jen najít ty špagety...

"Mám jeeee..." zavolala jsem šťastně a špagety jsem zvedla nad hlavu, jako někakou trofej...

...

Když jsem špagety dovařila a nachystala jsem je na talíř, musela jsem se pousmát... Vypadaly skvěle...

Popadla jsem první talíř a položila jsem ho na stůl... Když jsem vzala druhý, musela jsem se zamyslet...

Už je tam přes 4 hodiny a pořád nevyšel a ani to nevypadá, že v nejbližší době vyjde ven...

Sice se ho bojím a nechci se k němu přibližovat, ale umřít hlady ho nenechám...

Takže zbývá jediné... Zanést mu jídlo...

Takže jsem se otočila a vyrazila směr Matyášův pokoj...

Došla jsem ke dveřím pokoje a začala jsem zmatkovat... Mám klepat ? Nemám klepat ? Zamkl se ?...

Jen jsem tam tak stála před dveřma a přešlapovala na místě...

*Hluboký nádech*

...

*Hluboký výdech*

Talíř jsem chytla do jedné ruky a zaklepala jsem...

*Ťuk*

*Ťuk*

*Ťuk*

Chvíli jsem tam tak stála a nic se nedělo... Začala jsem se bát, takže jsem chytla kliku a zatáhla za ni...

Nic, dveře jsou zamčené... Budu muset mluvit...

"Emmm Matyáši ? Uvařila jsem večeři a tak jsem si řikala, jestli by si-"..."Nic nechci, nemám hlad..." ozvalo se z pokoje...

Nevím, z kama jsem vzala tu odvahu ale budiž... "Žádné nemám hlad, nic jsi nejedl, nehodlám o tom diskutovat..." křikla jsem rozhořčeně...

Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely dveře... A v nich byl Matyáš...

Hned, když jsem ho uviděla, něco se ve mně zlomilo a začala jsem couvat,,,, Dokud jsem nenarazila na stěnu...

Pak jsem si ho prohlédla podrobněji...

Oči měl opuchlé od pláče... Měl červený a ubrečený nosík... Na hlavě měl kapuci a měl zdrcený pohled...

Podíval se na mě zdrceně a povzdechl si... Pak udělal 2 kroky zpět..."A pak mám myslet na jídlo..." poznamenal a chystal se zavřít dveře... Zatla jsem zuby a rychle jsem vrazila nohu mezi zavírající se dveře a rám...

"Dokud to nesníš, nikam nejdu..." řekla jsem a dívala jsem se mu do očí... Jen si povzdech a otevřel mi...

Seděla jsem na židli u stolu a pozorovala jsem střídavě Matyáše, který jedl na posteli a stěnu, která byla celá od krve...

"Ty to nepřemaluješ ?" zeptala jsem se ho... Na chvíli se zamyslel..."Ne" řekl prostě... "Aha, já jen že-"..."Podívej Sáro, přestaň se se mnou bavit, jakoby se nic nedělo, přestaň se o mě starat... Já vím, co jsem provedl... Jo vím to..." vyštěkl...

"A věř nebo ne, bolí mě to víc než tebe..." dořekl to a začaly mu zase téct slzy...

"Nená vidím se... Jsem nestvůra... Vyžívám se v cizí bolesti... Nezasloužím si existovat..."

"A už vůbec ne s tebou..."

Matyáš si stáhl nohy k bradě a obličej si schoval do kolen...

Bojím se ho a to hodně, ale takhle ho nenechám...

Něco se ve mně zlomilo a já se zvedla a šla jsem k němu... Sedla jsem si na postel vedle něj a chytla jsem ho za rameno...

Matyáš se na mě podíval a já mu hlavou naznačila, že má natáhnout nohy...

Srdce mi bušilo jako o závod ja já se bála, ale ne fyzicky... Jen podvědomně...

Matyáš se na mě nechápavě podíval a natáhl nohy...

Risk je zisk... řekla jsem si v hlavě a opatrně jsem mu sedla obkročmo do klína... Podívala jsem se mu so očí...

Jakoby se mu v nich mihla jiskřička naděje... Zhluboka jsem se nadechla, utřela jsem mu slzy a začala jsem...

"Já se tě nebojím... Nebo alespoň ne tvé osoby... Bojím se tvých doteků... Jsou mi nepříjemné..."

"Matyáši, já se můžu pokusit to překonat... Ale nevím, jestli ti můžu odpustit..."... Šeptala jsem mu

"Prosím, zkus to... Dej mi ještě poslední šanci..." pošeptal Maty a zase mu steklo pár slz...

"Poslední..." pošeptala jsem a dala jsem mu pusu na čelo..."Děkuju"... zašeptal šťastně

"Teď se najez a vyspi..." řekla jsem mu a povzbudivě jsem se usmála...

Vaše M.