Jak si mohl... [TodoDeku]

Zlomeniny

Vyděsil jsem se k smrti. Spadl jsem na zem a zakril si hlavu. Pootevřel jsem jedno oko abych viděl kterej z nich to je. Ten ze snu... ,,Myslel sis že tě necháme bejt co šprte?" zavrčel na mě a šel blíž. Čekal jsem na ránu. Taky přišla. Kopl mě do břicha, až jsem vyprskl krev. Zvedl mě, přirazil ke skříňce, zvedl koleno a trefil se mi do nosu. Ještě mě párkrát udeřil do krku, břicha a hlavy. Pak jeden zařval ,,Todoroki už ho nech bejt, mohl by z toho bejt průser." ,,HOVNO PRŮSER!!" Zařval na ně ,,NĚCO SI TADY DODĚLÁM..." a otočil svůj zrak na mě. Ležel jsem před skříňkou celej od krve, asi se zlomeným nosem. ,,Víš ty co? Jseš strašnej debil. A jestli to práskneš... tak ses mrtvej. DOSLOVA." řekl a potom odešel. ,,D-dneska vám na školu seru." Řekl jsem a pomalu jsem se začala zvedat. Zabouchl jsem skříňku, hodil si batoh na záda a šel jsem domů. Sotva jsem tam došel ale nakonec jsem to zvládl. Vešel jsem do bytu. Ale zapomněl jsem že je vlastně mamka doma... ,,I-izuku? Jsi to ty? Nemáš být ve škole? Zakřičela na mě z kuchyně. ,,Eeee" víc toho ze mě nevypadlo. Slyšel jsme blížící se kroky. ,,Izu- c-c-co se ti stalo proboha..." řekla celkem v klidu, což jsem teda dost nečekal. Akorát jsem neměl připravenou žádnou výmluvu. Takže jsem improvizoval ,,No, já jsem šel do školy a napadl mě velkej pes." tohle mi nemůže nikdy sežrat. ,,A zlomil ti nos? Kopl tě do břicha a zmlátil tě?... Izuku... kdo ti to udělal..." řekla a nahrnuly se jí slzy do očí. Nemohl jsem jí říct pravdu. Byl bych mrtvej. ,,Mami.... já ti to nemůžu říct... zbili by mě ještě víc a možná i zabili. Jsem v pohodě.." A otočil jsem se směrem ke dveřím abych mohl odejít ale mamka mě zarazila. ,,P-pojedeme do nemocnice ano?..." byla smutná, jak nejvíc to jen šlo. Chtěl jsem jí všechno říct o tom Todorokim, o tom co se mi děje ve škole už 2 roky ale nemohl jsem... jenom jsem kývl hlavou. Mamka odešla se nachystat. Já čekal u dveří a přemýšlel jsem co se právě dneska stalo. Takhle to nemůže pokračovat dál. Musí to přestat. Ale jak!? Povzdychl jsem si. Mamka už přišla a šli jsme do auta. Nastartovala a jeli jsme směrem do nemocnice. Mamka celou cestu neřekla ani slovo. Byla smutná a tichá. Možná i naštvaná. Přijeli jsme k nemocnici a já vystoupil. ,,Mami... Ale mně nic není. To jsou jenom škrábance." řekl jsem a otočil se směrem na mamku. ,,Izuku... máš určitě spoustu zlomenin. Musí se to řešit." jenom jsem si povzdychl a šel jsem směrem k vchodu. Sestřička nás poslala za nějakým panem doktorem. Pozdravili jsme a začala se nás ptát na tý typicky věci. Potom jsem šel na rentgen. A měl jsem zlomený nos a jedno žebro. Čekal jsem to horší. Nějak mi to zatím obvázali a řekli že si mě tady nechají tak na týden. Jestli mi není ještě něco. Jo a budu chodit k psycholožce... Alespoň od nich budu mít chvíli pokoj. Zjistil jsem jednu věc... v nemocnici vůbec neumím vařit! Ale vůbec. 3 dny jsem už nejedl a asi brzo pojdu hlady. Mamka mi něco nosila ale ne moc.
Z okna mám pěknej výhled. Vidím na trochu vzdálený park. A občas vidím i ty 4... zatím jsem s nima nenavázal oční kontakt a jsem rád. Už jsem tady zavřenej 6 dní... Další zlomeniny nemám takže už mě zítra pustí. Nos už mám celkem dobrej a žebro taky. Někdo zaklepal. ,,Dále!" zakřičel jsem. ,,Dobrý den pane Izuku" pozdravil mě doktor ,,Všechny zlomeniny už máte krásně zahojené, takže si zbalte, jedete domů." mrkl na mě. ,,D-Dobře děkuju vám..." zašeptl jsem. ,,Co se děje? Vy se netěšíte domů?" ,,No... Popravdě, vůbec. Ve škole to nemám zrovna nejlehčí a radši bych byl tady." ,,To je mi moc líto, doufám že to s paní psycholožkou zvládnete." Řekl a odešel. Zvedl jsem se postele a šel si zabalit. Moc jsem toho neměl takže to šlo poměrně rychle. Prostě jsem všechno nacházel do kufru a zrovna přišla mamka. ,,Tak Izuku, pojedeme teďka domů ano? Dneska do školy ještě nepůjdeš. No stejně už by si toho moc nestihl. Ty už máš zabaleno? No tak pojď jedeme." ,,J-jo! Už běžím!" řekl jsem a zapl jsem kufr. Mamka mi pordžela dveře a vyšel jsem na chodbu. Sešli jsme dvě patra a byly jsme dole. Mamka ještě něco domlouvala se sestřičkou ale nějak jsem to nevnímal. Mamka mi zase podržela dveře a mířil jsem k autu.  Otevřel jsem si dveře a čekal na mamku. Ta po chvíli taky nasedla, nastartovala a jeli jsme domů. Díval jsem se na nemocnici dokud mi nezmizela ze zorného pole. Po zhruba 30 minutách jsme byli doma. Konečně. Rychle jsem vyběhl schody a odemkl si. Mamka vzala moje věci z kufru a šla pomalu za mnou nahoru. Vešel jsem do kuchyně a uviděl jsem velký dort na přivítanou. ,,N-no Izuku tady jsem ti upekla dort." Řekla mamka celá zadýchanná. ,,Díky moc ale to jsi nemusela." A šel jsem si do pokoje. Nic se už nedělo tak jsem šel v 10 spát. ,,Už zase ten otravný zvuk." Řekl jsem a típl budík. Šel jsem do kuchyně kde mi mamka chystala snídani. ,,Tady máš Izuku waffle. Ať máš na dnešek sílu. Když jdeš zase po delší době do školy." Mamka byla celá vysmátá. Já teda moc ne.

Ahojky 😁💞 máme tu druhou kapitolu, doufám že vás knížka zatím baví protože mě zatím hrozně. 😅💖 No tak se mějte hezkyyy

Vaše Gabča✨🥦