Jak si mohl... [TodoDeku]

Pocit prázdnoty

,,Hezkej barák." Řekl jsem a otočil se na Todorokiho. ,,Dík. Dneska není nikdo doma. Táta jel někam na nějaký školení. Takže se můžeme v klidu vyspat." malinko jsem znejistěl. Ani jsem nevěděl proč. Možná z toho stresu. Přišli jsme ke vchodvým dveřím a Todoroki začal odemykat. Rychle jsem vběhl dovnitř, abych tam venku neumrzl. ,,Kam tak letíš?" Uchechtl se na mě. ,,Z-z-zmrzl b-bych tam." Vykoktal jsem ze sebe. ,,Tak pojď nahoru do pokoje, tam je vždycky jak v sauně." Řekl a šel směrem po schodech nahoru. Následoval jsem ho. Ten dům byl něco jako labyrint. Bál jsem se že se ztratím. Otevřel hned první dveře v pravo. A nekecal. Bylo tam opravdu vedro. ,,Konečně." Řekl jsem. ,,Teplo co?" ,,Ani nevíš jak jsem rád že tady je." Odpověděl jsem mu. ,,Tak. Co by jsi chtěl dělat? Třeba by jsme mohli na něco kouknout?" ,,Klidně. Ale žádnej horor prosím." zakňučel jsem. ,,No že seš to ty..." Tak tam nakonec pustil nějakej román. ,,To už jsi tam měl dát radši ten horor..." Řekl jsem znuděně. ,,Jak chceš." Vypl román a pustil tam horor podle skutečný události. Po půlce filmu už jsem to nedával. Přiblížil jsem se kousek k němu. Taky se přisunul. Věděl co po něm chci. Byl jsem v klubíčku zabalenej do deky. Svojí rukou mě přisunul k sobě do obětí. Naše hlavy se střetly. Oba jsme byly lehce vyděšení ale spolu nám bylo dobře. Otočil jsem se na něj. Upřeně sledoval obraz televize. Otočil jsem se zpátky. ,,A kde že budu spát?" ,,Ježiši ajo! Vydrž půjdu se podívat do pokoje pro hosty jestli je k použití." Trochu mi spadl výraz z tváře... Doufal jsem že budu spát s ním... V jedné místnosti... ,,No... Táta tu postel vyhodil. Stejně byla napůl plesnivá a nedalo se na ní spát. Tak půjdeš spát do mého pokoje a já si roztáhnu matraci." Bylo mi ho líto... Zaplatil za mě pití, nechal mě u sebe přespat a teď bude spát na zemi. To si nezaslouží. ,,Ne! Já si lehnu na zem a ty budeš spát v posteli." ,,Ale-" ,,Žádný ale!" přerušil jsem ho ,,Nezasloužíš si spát na zemi! Udělal si toho už pro mě tolik a jak jsem ti to oplatil já? Budes spát na zemi?! Zapomeň." ,,Tak můžeme spát spolu..." Čekal jsem na tuhle větu. Čekal jsem na to až to řekne. ,,P-pokud by ti to nevadilo..." stáli jsme tam zamlkle jak dva sloupy. Jenom si koukali přímo do očí. Asi jsem k němu něco cítil. ,,Nevadilo..." vypli jsme televizi a chystali se na spánek. Vyčistili jsme si zuby, opláchli si obličej, převlíkli jsme se a šli jsme zpátky do pokoje. ,,Takže spíme spo-" nedořekl jsem to. Přitiskl svoje rty k těm mým. Motýlci v břiše se mi rozletěli do všech stran. Na chvíli jsme se od sebe odtrhli abychom jsme mohli popadnout dech. Chytl mě za bradu a pokračoval. Odtrhl jsem se od něj... ,,M-měli by jsme jít spát." Otočil jsem se k němu zády a lehl jsem si na svoji půlku postele.

*pohled Todorokiho*

Nevydržel jsem to a musel jsme ho políbit. Lekl se ale potom spolupracoval. Konečně jsem cítil jeho rty. Na chvíli jsme se od sebe odtrhli aby jsme se mohli nadechnout. Čekal jsem na tenhle moment. Neměl jsem v plánu přestat. ,,M-měli by jsme jít spát." Řekl, otočil se ke mě zády a lehl si do postele. U-udělal jsem něco špatně? Ublížil jsem mu?... Že já vůbec začal. Nic jsem neříkal. Jenom jsem zhasl a šel si lehnout za ním. Zkusil jsem se ho dotknout ale ucukl. Posunul se dál ode mě. Co jsem provedl? Hrálo mi v hlavě. Leželi jsme tam zády k sobě. Nic jsme neříkali. Sotva jsme dýchali a přemýšleli co se právě stalo. Po pár minutách jsem usnul. Byl to jenom lehký spánek takže jsem slyšel co si říkal. Brečel... Sice potichu, ale brečel. ,,Že já jsem sem vůbec lezl. Teď mě bude nesnášet..." Slova nahradil slzama. Proč bych ho měl nesnášet? Vždyť já začal... Zbytek jsem ignoroval. Nechtěl jsem to slyšet. Do pár minut jsem usnul. Vzbudil jsem. Bez energie a chuti do života. Cítil jsem samotu a prázdnotu. Otočil jsem se abych se podíval na Dekua... ale nebyl tam. Jeho část byla ustlaná. Jako předtím než jsme šli spát. Musel se v noci vypařit. Nechápal jsem proč... Co jsem včera udělal špatně. Chtěl sem najít jiný myšlenky. Vstal jsem a šel si dolů dát snídani. Když jsem dojedl. Šel jsem si udělat ranní hygienu. Přemýšlel jsem jestli má vůbec smysl vůbec do tý školy chodit. Vzal jsem si batoh a šel jsem do školy. Stál jsem tam asi 5 minut. V hlavě se mi přehrávala včerejší noc... Neměl jsem z toho dobrej pocit. Šel jsem dovnitř s pocitem viny. Naházel jsem si věci do skříňky a šel jsem na matiku. Vešel jsem do třídy a podíval se do první lavice kde sedával Deku. Nebyl tam. Sedl jsem si na židli vedle jeho. Cítil jsem zase tu prázdnost jakou jsem pocítil i ráno. Zvonek zazvonil a s ním přišel i učitel. ,,Posaďte se. Tak kdo chybí?" ,,Izuku..." Řekl jsem zklesle. ,,Ještě někdo? Jak vidím to je vše. Tak můžeme začít. Ale Izuku většinou chodí do školy. Nevíte co sním je?" ,,To by mě taky zajímalo..." a otevřel jsem si učebnici. ,,Uuu někdo se nám tady zamilovaal." Řekl hlas za mnou. Ale já to ignoroval. Řešili jsme zase nějaký rovnici. Ale já byl úplně bez života. To malý zelený sluníčko co sedávalo vedle mě a zlepšovalo mi den bylo pryč. Konečně byl konec školy a já šel domů. Cesta byla docela dlouhá. Koukal jsem do každý uličky jestli tam náhodou není. Nebyl. Došel jsem konečně domů a otevřel dveře. Pocítil jsem teplo. Vešel jsem dovnitř a rovnou jsem zamířil do mého pokoje. Pořád jsem na něj myslel. Kde je. Co dělá. Jestli je v pořádku. A co jsem to včera udělal. Zkazil jsem to. Neměl jsem vůbec nic naznačovat. Měli jsme prostě jenom koukat na film a pak jít spát. Nic takovýho se nemělo vůbec stát...

Ahoj. Takhle kapitola mi mega dává nějakej depresivní vibe. Možná za to můžou ty depresivní písničky co jsem si u toho pouštěla. Ale nevadí. Zatím mě to pořád hrozně baví. A doufám že i vás. Tak zatím

Vaše Gabča