Jak si mohl... [TodoDeku]

Nemocnice

Kacchan Todorokiho mlátil hlava nehlava, ale i on se bránil. ,,NECHTE TOHO KURVA!" ,,Ty nerde drž hubu nebo ti taky vlepim!" ,,Dobře! TAK DĚLEJ! ALE NECH HO BEJT!" Kacchan si stoupl a vrazil mi. Spadl jsem na zem, ale bylo mi to jedno. Už naštěstí odešel. Todoroki upadl do bezvědomí. Nedýchal.. ,,Kurva!" Zařval jsem. Klekl jsem si k němu a začal jsem mu dávat první pomoc. ,,STÁVEJ! DĚLEJ! KURVA! PROBER SE! KURVA!! TODOROKI! DĚLEJ VZBUĎ SE! TO ZVLÁDNEŠ!" Řval jsem. Kapky slz mi padaly z oči jako vodopády. Nevypadalo to nadějně. Dávno už začala hodina. ,,Prosím!..." ,,Izuku. Už jsem volal záchranku. Pojď musíš na hodinu." Řekl učitel co stál za mnou. ,,Ne! Nemůžu ho tady nechat! Prosím! Vstávej!" ,,Jdeme Izuku." Řekl a chytl mě. ,,NE! JÁ NEMŮŽU ODEJÍT PROSÍM!!" ,,IZUKU!" teď už mě doslova táhnul do třídy. ,,NE! PROSÍM!" brečel jsem jako malý děcko. Už jsem viděl záchranáře. ,,Ať jsi v pořádku..." otevřel jsem dveře od třídy a s ubrečenym obličejem a sklopenou hlavou jsem si šel sednout do lavice. ,,Katsuki. Do ředitelny." Řekl učitel a ukázal na dveře. ,,Už zase?" Zeptal se hloupě Kacchan. ,,Hned!" Kacchan jenom nahodil otrávenej obličej a zavřel za sebou dveře. Otočil jsem se na místo vedle mě... Bylo prázdné... Nemohl jsem pochopit co se dneska stalo... ,,P-p-pane učiteli? Můžu na z-záchod?" Vykoktal jsem ze sebe. ,,Že seš to ty, tak běž, ale rychle." ,,Izukovi stojí." zašeptal hlas za mnou. ,,Ne nestojí ty demente." Řekl jsem a zvedl se. Vyšel jsem ze třídy a šel na záchody. Potřeboval jsem to trochu vydýchat... Zamkl jsem se do kabinky a začal brečet. ,,V-vždyť za to můžu já! Vždyť kdybych u skříňky nebyl tak dlouho tak mě Kacchan nestihne odchytit a bylo by to všechno v pohodě... JÁ JSEM TAKOVEJ DEMENT!" měl jsem ze sebe skoro záchvat agrese a breku. ,,J-je tu někdo?" Řekl hlas co už tady zřejmě stal nějakou tu dobu. Stuhla mi krev žilách. ,,H-haló? Jsi v pořádku?" Nevypadalo to že by ten dotyčný měl v plánu odejít. ,,N-ne! Jsem v pohodě." Odpověděl jsem mu z kabinky. ,,No slyšela jsem pláč a hlasité výkřiky tak jsem se sem šla podívat. Co se vlastně stalo?" Počkat takže je to holka!? Co dělá na klučičích záchodech?! ,,Ne nic... Jenom jsem viděl někoho mi hodně blízkého v ne moc dobrém stavu. Já se vzpamatuju." Řekl jsem. ,,Aha, to je mi líto... Tak já už půjdu, když budeš v pohodě" ,,POČKEJ! Chtěl bych vědět s kým jsem mluvil. A proč seš na klučičích záchodech" ,,Ee... jmenuju se Toru Hagakure... A bála jsem se o tebe tak jsem sem šla. Vadí to?!" ,,NE! Nevadí. Tak dík..." poděkoval jsem. ,,A kdo jsi ty?" ,,Izuku Midoriya.." ,,Hezké jméno. Tak já běžím. Ahoj, třeba se někdy ještě střetneme." A ještě než odešla. Tak mi pod dveře kabinky strčila papírek zřejmě s jejím instagramem. Dnešek začíná být čím dál tím divnější. Vzal jsem ho a strčil si ho do kapsy. Radši už jsem šel abych nedostal seřváno. Vešel jsem do třídy kde už seděl Kacchan. Kokot... ,,Izuku." Řekl učitel. ,,A-ano?" ,,Dneska můžeš ze školy odejít dřív. Chceš jít už teď?" Co? Proč? Co se to dneska děje?! ,,A-a proč?" ,,Měl bys si jít odpočinout a možná se pak stavit v nemocnici." Aha už to chápu... ,,Jo, tak já půjdu." Sbalil jsem si věci abych mohl co nejdřív vypadnout. Zavřel jsem za sebou dveře od třídy a šel domů. Byl to vláštní pocit... Můj mozek dostavá poslední dobou velkou zátěž. Došel jsem domů a lehl si do postele. Musel jsem se trochu prospat. ,,Izuku? Co děláš doma tak brzo? Ve škole se něco stalo?" Vzbudila mě mamka. ,,Kolik je?" Zeptal jsem se zmateně ,,Co se stalo?" ,,Ve škole? Ne nic... B-bylo to skvělý." Ale moje city byly silnější než mozek a začal jsem brečet. ,,Co se stalo?" Mamka to chtěla hodně vědět. ,,Ne... Jenom něco s Kacchanem. Ale to nestojí za řeč..." ,,Izuku, něco tě trápí, vidím to. Řekni mi pravdu..." ,,T-t-todoroki m-možná umře...." otočil jsem se k ní zády a ještě víc se rozbrečel. ,,Konečně jsem našel někoho kdo mě má rád, někoho s kým si rozumím a jen tak mě neodkopne... A zase ho ztrácím..." zasípal jsem. ,,Z-za chvíli jdu z-za ním do nemocnice..." ,,Zvládneš to?" Zeptala se starostlivě mamka. ,,A-asi..." ,,Nemusíš tam chodit pokud na to nejsi připravený." ,,I kdybych nebyl musím za ním jít... M-miluju ho..." kurva! Co jsem to právě řekl! Mamka se beztak zhroutí. ,,I-Izuku?.." ,,Jo jsem teplej... Divím se že tě to vůbec překvapuje... Asi by jsi měla jít..." jenom kývla hlavou a odešla. Tyvole, ať už tenhle den skončí. Rozhodl jsem se jít do nemocnice. Vzal jsem si věci, bonboniéru a šel jsem čekat na bus který mě zaveze přímo před nemocnici. Moc dlouho netrvalo než autobus přijel. Modlil jsem se aby byl Todoroki v pohodě. Musel jsem zadržet pláč. Konečně jsem byl před nemocnicí. Vyběhl jsem z autobusu a běžel ke vchodovým dveřím. ,,D-dobrý den! J-je tady Todoroki Shoto?" Řekl jsem zadýchaně. ,,Ano, třetí patro číslo pokoje 25. A kdo jste? Musím si vás zapsat." ,,Jmenuji se Izuku Midoriya a jsem jeho..-" Kamarád? Kluk? Spolužák? ,,Kamarád." Dostal jsem ze sebe. ,,Dobře, máte 40 minut pak vám návštěvy končí." ,,Děkuju." Poděkoval jsem a šel jsem pomalu k výtahu jelikož už jsem neměl žádnou energii. Vešel jsem do výtahu a zmáčkl tlačítko co mě vyveze do 3 patra. Klepal jsem se jako osyka snažil se zadržovat pláč. Budu muset ještě trénovat. Dveře od výtahu se otevřeli a já šel hledat pokoj s číslem 25... ,,Tady... Prosím... ať jsi v pořádku..." Přemýšlel jsem jestli zaklepat, nebo tam jen tak vlítnout. ,,H-haló?" Houkl jsem do dveří, lepší pozdrav jsem nemohl vymyslet. Zbystřil jsem zrak a díval se na každou postel jednotlivě a hledal toho pravého. Až jsem ho uviděl... seděl na posteli a četl si knížku. Byl tak roztomilej. Chvíli jsem se rozmýšlel jestli za ním mám jít a nebo ho tam nechat v představivosti z té knížky...

Helou guys. Další kapča je tu! Teď jsem se na to pár dnů vybodla ale pokračujeme dokonce i s nějakou zápletkou. Paní učitelka z Čj by na mě byla pyšná! XD No ale tak já si tady nebudu rozepisovat svůj život a letím na dalši kapitolu.

Vaše Gába Bába. <3