Jak si mohl... [TodoDeku]

Rvačka

Najednou mě pustil. ,,Už budu muset jít domů, otec bude zuřit." Řekl zklesle ,,Prosím... Ještě neodcházej." Škemral jsem ,,Už musím, ahoj zítra ve škole." A políbil mě. Motýlci v břiše mi zase lítali do všech stran. Cítil jsem jeho rty na těch mých. Byl jsem zase šťastný. Odtrhl se, otočil se a šel domů. Párkrát se za mnou ještě otočil a usmál se. Stál jsem tam nehybně jako socha. 2 roky mě šikanoval a teď ho miluju. Neskutečný... taky jsem se otočil a šel jsem domů. Otevřel jsem dveře od bytu. Chtěl jsem se jít omluvit mamce... Nebylo to odemě hezký. Mamka stála v kuchyni a vařila. ,,Mami?" Šeptl jsem ,,Izuku! Jsem ráda že tě vidím, bála jsem se kam si šel." ,,Jenom do parku se projít. A chci se ti omluvit, Neměl jsem na tebe tak řvát." ,,To nevadí pokazila jsem vám vaši chvíli." Jak jako naši chvíli? Však jsme se jenom objímali. To by jí nic nemělo naznačovat ne? Jinak, mamce nemám v nejbližší době v plánu říkat jí o mojí orientaci. Nejsem si jistej jestli to není třeba jenom nějaký období... jaká by byla její reakce a tak... Nechám si to proležet v hlavě dokud si nebudu na sto procent jistej že jsem na stejný pohlaví. ,,Jak jako naši chvíli?" Zeptal jsem se. ,,No, zdá se mi že se k sobě nějak máte." ,,Mami. Jenom jsme se objímali..." ,,No... podle mě v tom bylo i něco víc, ale pokud jste se jenom objímali tak ti budu věřit." Řekla a otočila se zpátky k lince kde vařila večeři. ,,Půjdu si dělat úkoly." Oznámil jsem mamce a šel jsem do pokoje. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem na mojí posteli jeho mikinu kterou si u mě musel zapomenout. Zítra mu ji donesu do školy. Nádherně voněla. Nejradši bych si ji nechal. Ale nemůžu mu jen tak ukrást mikinu. Poskládal jsem ji a dal si ji do batohu abych na ni ráno nezapomněl. A to mi vlastně došlo že jsem dneska nebyl ve škole. Budu mít neomluvenou hodinu... Pokud by mi mamka nenapsala omluvenku. Ale já ji řekl že jsem byl ve škole! Sakra... No tak hold budu mít neomluvenou hodinu... ,,Izuku! Večeře!" Křičela na mě mamka. ,,Už běžím." Řekl jsem a zvedl se z postele a šel jsem do kuchyně. ,,Tady máš Izuku." ,,Díky, vypadá to skvěle." Usmál jsem se na ni. Ona mi ten pohled oplatila. ,,Nechtěl by jsi mi něco říct? O tom Todorokim..." vážně to chce zase rozebírat? Já se chtěl jenom v klidu najíst. ,,Ne, Nechtěl... Proč ho pořád podezíráš?" ,,Já nevím... Když jsi s ním nejsi ve své kůži a to mi vrtá hlavou... Ale nezapomeň, jsem tady pro tebe. Kdyby si něco potřeboval můžeš mi to říct." A chytla mě za ruku. ,, Já ani sám nevím jestli mezi námi něco je nebo ne. Můj mozek to nepobírá. Musím si to ještě chvíli promyslet..." ,,Jestli mi to nechceš říct tak nemusíš. Ale kdyby něco, jsem tvoje máma, můžeš mi věřit." A usmála se. ,,Děkuju." Poděkoval jsem a odnesl už prázdný talíř od večeře. ,,Půjdu si dodělat ty úkoly." ,,Jojo, běž." A Šel jsem zpátky do mýho pokoje. Neměl jsem ji říct o tý noci? Že jsem nebyl ve škole a že jsem o půlnoci od něj utekl? Ne... Psychicky by to nezvládla. Ona mi sice říká že je v pohodě, že ji nemusím pomáhat. Ale psychiku má jako porcelán. Kdybych ji to měl říct musím po částech a pomalu... Přestal jsem se topit v mých myšlenkách a šel jsem si dodělat úkoly. Moc toho nebylo. Jeden úkol z matiky a druhej z japonštiny. Měl jsme to za půl hodiny hotový. Šel jsem do koupelny si vyčistit zuby, vysprchovat se a převlíct se. Když jsem vycházel z koupelny uviděl jsem mamku jak sedí u stolu v kuchyni a brečí... M-můžu za to já? Měl jsem jí o mně a Todorokim říct? Dělá si kvůli mě starosti?... radši jsem rychle zalezl do pokoje. Zhasl jsem a šel si lehnout do postele. Nemohl jsem spát. Chtěl jsem ho mít vedle sebe... Chtěl jsem usínat u něj, ne sám. Po dlouhém topení v myšlenkách jsem nakonec usnul. Ráno mě vzbudil otravný zvuk budíku. Jak já ten zvuk nesnáším. Vstal jsem a šel do kuchyně. Mamka už předemě házela snídani, tousty s vajíčkem. Dojedl jsem a šel jsem spáchat ranní hygienu. Potom jsem si vzal batoh a šel jsem do školy. Vyšel jsem z bytovky a šel jsem po chodníku do školy. Stál jsem před školou a napadlo mě že bych mohl počkat na Todorokiho. Chvílí mu to trvalo ale pak jsem ho uviděl. Taky mě spatřil. Rozběhli jsme se k sobě. Pevně jsem ho objal. ,,Já to bez tebe nezvládnu. Usnul jsem asi ve 2 ráno..." Řekl jsem mu. ,,Kvůli mně nemusíš ponocovat. Uvidíme se každej den ve škole. Musíš spát jinak nebudeš mít žádnou energii." A rozdrbal mi vlasy. Uchechtl jsem se. ,,Pojď musíme do školy." A táhnul jsem ho za ruku. Vešli jsme dovnitř a já mířil ke své skříňce. ,,Takže nejenom že kvůli tobě je nás o jedno míň, ale ty jsi i přiteplenec jo?" Řekl hlas za mnou. Byl to Kacchan. Úplně jsem na něj zapomněl. ,,Hej! Nech ho bejt Bakugou!" Stoupl si předemě Todoroki. ,,Nech toho. Já to zvládnu." Řekl jsem. ,,Takže podrazáček si na nás bude ještě otvírat hubu jo? Co si o sobě vlastně myslíš?" Vrčel Kacchan. ,,Todoroki! Přestaň!" Špytl jsem. ,,Co ti vlastně udělal?!" Vrčel Todoroki na Kacchana. Tohle nedopadne dobře. Snažil jsem Todorokiho odtlačit ale stál tam jak přibitej. ,,Co mi udělal?! Však se na něj jenom podívej. Hned by jsi mu vrazil." ,,Ne. Já bych mu nevrazil." ,,Todoroki! Už toho nech. Musíme na hodinu. Dělej pojď!" Houkl jsem. ,,Jo poslechni tvýho kluka. Vypadněte!" ,,Takhle jednoduše se porazit nenechám!" Řekl Todoroki a skočil na Kacchana. ,,TODOROKI! NECH TOHO! PROSÍM!" do očí se mi zase valily slzy. ,,Takže teď mě máš v plánu ještě zbít jo? To ti nedaruju!" Řekl Kacchan a vrazil Todorokimu pěstí že odletěl o dalších 10 cm. ,,PROSÍM!! NECHTE TOHO!" Křičel jsem na ně a zároveň jsem brečel.

Hoj hoj! Další kapitola je zde! Doufám že se vám líbila. Začínám být na wattpadu dýl než na TikToku. Měla bych se trochu krotit. No ale mě to strašně baví! Doufám že i vás! Tak zatím.

Vaše Gabule Bobule