Jak si mohl... [TodoDeku]

Boty

*pohled Dekua*

Celou noc jsem probrečel. On spal. Já brečel. Nevydržel jsem to, sbalil jsem si věci a vyplížil se oknem. Neměl jsem tady co dělat ,,Sbohem." Řekl jsem směrem k němu. Naposledy jsem se na něj podíval. A zavřel okno. Skočil jsem na nižší stříšku garáže a potom na zem. Neměl jsem tam za ním vůbec chodit. Měl jsem radši spát na chodbě u nás v bytovce. Nebo se jít omluvit Urarace a přespat u ní. A ne zaním lézt. Šel jsem po tiché a tmavé ulici. Nevěděl jsem kam jít, lehl jsem si na lavičku a usnul. Ráno jsme se vzbudil zmrzlý až na kost o hladu a žízni. Volala mi mamka ale já ji to típl. ,,Neměl bych jít do školy?... Ne, srát na to..." Řekl jsem si pro sebe a zvedl jsem se z lavičky. Měl jsem u sebe pár jenů tak jsem si šel koupit nějaký jídlo. Vešel jsem do obchodu a začal se rozhlížet jestli neuvidím někoho od nás že třídy. Naštěstí ne. Vzal jsem si chleba a nějakou vodu. ,,Bude to 200 jenů (39kč)" ,,Tady." ,,Děkuju, mějte hezký den, nashledanou." ,,Naschle" a odešel jsem. Zase mi volala mamka.

I: No?
M: Izuku proboha kde jsi!?
I: Ježiši jsem v pohodě.
M: Jaktože si nespal u Uraraky?!
I: Šel jsem spát k někomu jinýmu.
M: A proč nejsi vlastně ve škole? Nebo jsi ve škole?
I: Jo jsem, neboj.

Zalhal jsem

M: Alespoň že tak. Tak po škole přijď domů. Zámek už je opravenej a budes mít návštěvu.
I: Hm tak čau.
I: Papa

Típl jsem to. Já a návštěvu? Kdo zase mamce volal že mě chce vidět? Doufám že ne teta. Tu bych nedal. Snědl jsem si svůj chleba a vodu a jen jsem se toulal ulicema. Ale nenápadně, nikdo mě nesměl vidět. Hlavně Kacchan a Todoroki. Bylo už něco okolo třetí hodiny odpoledne a já se rozhodl jít teda domů. Šel jsem k vchdovým dveřím a vytáhl klíče. Odemkl jsem a vyšel jsem ty 3 poschodí. Uviděl jsem náš byt. Vzal jsem znova klíče a odemkl. Potichu. Počkat... to jsou Todoro- ,,IZUKU! Tak ráda tě vidím! Jsem ráda že jsi v pořádku. Pojď do kuchyně. Uvařím ti třeba čaj." A mamka mě hrnula do kuchyně. Ale na chodbě byly Todorokiho- ,,Chceš zelený čaj nebo ovocný?" ,,Boty..." ,,Cože?" ,,Na chodbě byly Todorokiho boty..." ,,Jakej chceš čaj?" snažila se to mamka zakecat. Já jsem se zvedl a šel jsem do pokoje. ,,Izuku! Jakej chceš čaj?!" Řvala na mě mamka z kuchyně. Pomalu jsem otevřel dveře do mýho pokoje. Uviděl jsem ho tam sedět na mý posteli. Nezaregistroval mě svým pohledem. ,,T-todoroki... co tu děláš..." otočil svůj pohled na mě. Nahrnuly se mi slzy do očí. Proč jsem mu to udělal... on za nic nemohl. Vždyť jsem to byl já co od něj v půlce noci utekl... Vběhl jsem dovnitř, svalil ho na postel, objal ho a začal brečet. ,,Ale... Už jsme zase spolu, je to dobrý." Utěšoval mě. Já se ale rozbrečel ještě víc. ,,Ale, ale někdo se nám tady zamiloval." Řekl a zasmál se. ,,J-j-já se ti hrozně omlouvám. Cítil jsem děsnej pocit viny. Ž-že jsem ti jenom na obtíž a-a-a že bych měl dělat že neexistuju a-a takhle by nám bylo líp ale nebylo. Miluju tě..." A ještě víc jsem ho zmáčkl. ,,Já tebe taky..." řekl a taky mě stiskl. Bylo mi dobře. Ne, nádherně. Jeho objetí bylo jako spadnout do hromady polštářů naplněných láskou. Leželi jsme na sobě asi 10 minut. Nechtěl jsem aby mě pustil. Přestal jsem i brečet. Byl to úžasnej pocit. Motýlci v břiše mi lítali do všech stran. Nakonec jsme se pustili. Koukal mi do ubrečených očí a já do těch jeho. ,,Ty a být mi na obtíž? Je to vůbec legální?" Pousmál a já se začervenal. Zase jsem ho pevně obejmul. Byla to jako droga. ,,Izuku tak já ti udělám ovoc-" zasekla se mamka. ,,Mami!" Křikl jsem na ni. ,,Ne to je v pohodě, stejně už musím běžet. Pa." řekl a mrkl na mě. ,,Ne! Počkej!" Okřikl jsem ho ,,Zítra ve škole, nashledanou paní Midoriyo." Rozloučil se a odešel. ,,MAMI! VŽDYCKY PŘIJDEŠ V TU NEJMÍŇ VHODNOU CHVÍLI!" Řval jsem na ni. ,,Izuku? Nechceš mi něco říct?..." ,,NE NECHCI! A TEĎ JDI!!" Zařval jsem na ni a zabořil jsem hlavu do polštáře. Mamka zavřela dveře a odešla. Tohle se fakt stane jenom mně! Beztak nás odposlouchávala! Začal jsem zase brečet. Byl to tak úžasnej pocit a zase je pryč... Proč já se snažím. Miluju ho... Miluju on mě? Sice to řekl... Ale... Nevím jestli mluvil pravdu a nebo chtěl co nejdřív vypadnout... Nevěděl jsem co si mám myslet. Dělá to pro mě? Nebo kvůli mě? Nebo to byla celý jenom sázka jeho party? Můžu mu věřit?... Na to asi nedostanu odpověď. Zvedl jsem se. Otřel si slzy a rozhodl jsem jít se projít do parku. Vzal jsem si mobil a sluchátka a šel jsem. ,,Kam jdeš Izu-" ,,Vůbec na mě nemluv..." Řekl jsem a zabouchl jsem dveře. Možná jsem na ni neměl být tak zlej... Pomyslel jsem si... Nemusela to udělat naschvál. Ale co se stalo, už se stalo. Nemusím řešit minulost... Spíš budoucnost. Zamířil jsem tedy do parku. Šel jsem si nachvíli sednout na lavičku u jezírka. Potřeboval jsem si trochu pročistit myšlenky. Ale zrovna jsem ho zase uviděl. Procházel se a užíval si přírodu. Okamžitě jsem vstal a běžel za ním. Potřeboval jsem ten pocit znovu. Taky mě uviděl. Rozběhl se za mnou. A běželi jsme si naproti. Padli jsme si oba do náruče. Byl jsem zamilovanej až po uši. ,,Chyběl si mi..." Řekl jsem ,,Bylo to teprve 20 minut." Uchechtl se. ,,No právě..."

Hello my friends. Já pro tuhle fanfikci žiju. Strašně mě to baví. Hej real. Když jsem to psala tak jsem i jednou brečela. No ale rozhodla jsem se že tyhle moje zprávičky na konci budu psát bez smajlíků. Za mě to kazí ten feeling z toho příběhu. A to je asi vsechno tak sayonara.

Vaše Gabča