Ty máš právo akorát na...

77. kapitola - Epilog

"Co na tom nechápete? Nemyslím si, že by Vám o to stál. Je plnoletý. Může mu být jedno co si myslíte! Měl by jste spíše chtít, aby byl šťastný." Povzdechl jsem si a zvedl se do sedu. Hádají se už více jak hodinu. Aha. Nevíte o co jde... Tak zpět.

Dvě hodiny zpět

"Budu muset domů." Povzdechl jsem si a stulil se Kookovi do náruče. Vůbec se mi nechtělo. Ten týden zase neskutečně rychle utekl a já se měl zase vrátit k otci. "Je to jen na dva dny. Chce s tebou taky oslavit tvoje narozeniny. A pak zase pojede do zahraničí. Budeme spolu dřív než se naděješ." Přikývl jsem. Hrozně jsem v to doufal. "Tak pojď. Odvezu tě." Sklonil se pro poslední polibek, než odešel pro klíče.

...

"Už chci být zase u tebe." Zamručel jsem a přelezl si na jeho klín. Stáli jsme před domem mého otce, ale mně bylo všechno jedno. "Brzy budeš." Ujišťoval mě. Přitiskl jsem rty na jeho, tak moc jsem tu chvíli chtěl protáhnout. "Nezlob a utíkej. Za dva dny si pro tebe zase přijedu." Slíbil mi. Naposledy jsem ho políbil a nasál jeho vůni. "Tak dobře. Ale máš mě na svědomí." Ujistil jsem ho a vystoupil na jeho straně. Bylo mi jedno, co si otec nebo sousedi budou myslet. "Miluju tě." Sklonil jsem se ještě a vychutnal si poslední polibek, který mi vtiskl. "Já tebe. Budeš mi chybět." Měl jsem chuť se tam vrátit, ale nemohl jsem. Zabouchl jsem dveře, když se otevřeli dveře od domu. "Tak polezte. A oba." Zmateně jsem se podíval přes okénko na Kooka. Taky byl překvapený, ale vylezl. "Dobrej." Pozdravil otce. Ten jen zatnul zuby. Neměl rád, když se k němu chová někdo takhle neformálně. Stále měl pocit, že on je přece jen někdo. Jen kývl a pustil nás oba dovnitř. "Sedněte si." Pokynul a už ani neřešil, že jsem si sedl vedle Kooka. "Potřebuji si s vámi promluvit. S oběma." Přešel ke křeslu. "Zítra je můj syn plnoletý." Mluvil o obou, ale ve skutečnosti to směřoval ke Kookovi. "Takže bych byl rád, kdybychom tuhle směšnou hru už ukončili. Toleroval jsem Vás. Nechal jsem Vás, aby jste si hráli, ale tohle končí. Můj syn se ožení a zplodí syna." Chtěl jsem vylítnout, ale Kookova ruka mě zarazila. Předklonil se a opřel se o svoje ruce. "Vy si možná hrajete. Podle toho, co o Vás vím a jakou už jsem s Vámi měl čest, vím, že si hrajete moc rád. Možná jste s tím měl vyrukovat dříve, než jste se podílel na mém únosu, pane Kime." Překvapeně jsem se zadíval na mého otce. Měl v tom prsty? A Kookie to věděl? Nikdo mi ale nic neřekl! "Na to ovšem nemáte důkazy, pane Jeone." Přistoupil na jeho hru můj otec. "Vím, co vím a to mi stačí. Nepotřebuji důkazy a nepotřebuji Vaše požehnání. Váš syn je zítra oficiálně plnoletý a může si dělat co chce." Pousmál se. "A nemyslím si, že by se chtěl v osmnácti usadit a mít rodinu. Neporušujte naší dohodu, Kime. To by se nemuselo vyplatit. Pokud se nemýlím a to já nemám ve zvyku." Kook se měnil v někoho, koho jsem neznal. "Naše dohoda zněla tak, že já pro Vás budu pracovat a vy nás necháte na pokoji. Pod podmínkou, že až se bude chtít TaeHyung usadit, já sám ho v tom podpořím a nechám ho odejít. Tečka. O věku nebyla řeč. Bylo to na svobodné vůle TaeHyunga." Můj Kookie... Můj roztomilý Kookie, se měnil v nemilosrdného právníka a šel z něho trochu i strach. Takový byl v práci? Neznal jsem tuhle jeho stránku. Nelíbila se mi. "Nebudu o tom s vámi diskutovat. Oznámil jsem vám to a tím to pro mě končí." Kook zavrtěl hlavou. "To si myslíte jenom vy." Otočil se na mě. "TaeHyungu?" Přikrčil jsem se. Nesnášel jsem, když mě takhle oslovoval. Dělal to, jen když jsem něco provedl a on byl na mě naštvaný. "Ano?" Špitl jsem. "Chceš se se mnou rozejít? Chceš založit rodinu?" Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem od něho. "Tím končím." Otočil se znovu na mého otce. "Naše dohoda pokračuje." Otec chtěl něco namítat, ale pak se ušklíbl. "Samozřejmě, že ne. Neví všechno. Proč jsi mu neřekl pravdu, co? Hraješ si tu na někoho, kdo vyžaduje čestnost po ostatních, ale sám takový nejsi. Proč neví, co obnáší naše dohoda, hm? Proč mu lžeš?" Přešel na tykání a já se zarazil. "Lže?" Zašeptal jsem šokovaně. "To teď není důležitý. Pak ti to řeknu." Zavrtěl jsem prudce hlavou. "Lžeš mi? To ne... Řekni, že to není pravda!" Šlehl po otci vražedný pohled. "Řekni mi pravdu! Co mi tajíš?" Vylétl jsem do stoje. "Tady ten tvůj právník, pro mě pracuje." Zarazil jsem se. "To přece vím." Špitl jsem. V hloubi duše jsem ale věděl, že toho je mnohem víc, než vím. "Nepovídej. Věděl jsi, že už vůbec nedělá trestní právo? Je to jen další krysa pracující pro mě." Zarazil jsem se. "Cože? Řekni mi, že to není pravda." Kook v očích neměl vůbec žádný cit. Jen na mě mlčky hleděl. "Ne... Ne! Proč?!" Vyjel jsem. "Byla to cena za to, abych mohl být s tebou. A já jsem jí přijal." Vrtěl jsem hlavou v očích slzy. "To ne... To nemůžeš." Brečel jsem. "Byla to moje volba a já jsem jí učinil. A nelituju toho." To není pravda... "To není pravda! Miloval jsi svojí práci a nesnášel jsi ty, co poslouchají mého otce na slovo! Tak proč bys s tím jen tak souhlasil?" Povzdechl si a protřel si kořen nosu. "Měl jsem na výběr. Práce nebo ty. Vybral jsem si tebe. To teď není důležitý. Můžeme to prosím nechat na později?" Vstal a přešel ke mně. "Teď je důležitá jen jedna věc." Zadíval se mi do očí. "Chceš být se mnou? Potřebuji vědět, že nebudu bojovat za sebe, ale za nás." Konečně! Konečně se mu v očích mihl cit, i když hned zase zmizel. "Samozřejmě, že chci." Vtiskl jsem se mu do objetí. "Dobře. Tak pro mě buď hodný kluk a běž do pokoje, ano?" Zamračil jsem se. Už zase? Pousmál se. "Slibuju, že ti pak všechno povím." Povzdechl jsem si, ale po chvíli přikývl a odešel do pokoje.

...

No a jsme u toho, proč se tu válím na posteli, zatímco se tam ti dva hádají. No hádají. Mluví sice nahlas, ale hádkou se to nazvat nedá. Spíše obchodem s lidským masem. A to maso jsem já. Povzdechl jsem si a hodil sebou zase na postel. Natáhl jsem se pro mobil, kam mi zrovna přišla zpráva. Pousmál jsem se. JiMin. Od doby, co se vrátili, btw ten chlap byl na svobodě asi týden, než ho zase zavřeli, jsme se opravdu sblížili. A on mi rád posílal vtipné obrázky a roztomilá zvířátka. Často mě jimi spamoval. Uvědomil jsem si, že je vedle nějaké podezřelé ticho. Chtěl jsem se jít podívat, co se děje, ale než jsem se vysoukal zpátky do sedu, otevřeli se dveře od mého pokoje. "Kookie." Vydechl jsem a posadil se. "Co se děje?" Jeho výraz se mi nelíbil. "Nic, nic." Zamručel a pak se konečně pousmál. "Sbal se. Vypadá to, že budeš muset svoje narozeniny strávit se mnou." Překvapeně jsem se na něho podíval. "Stěhuješ se." Zalapal jsem po dechu. "Ale... Jak je to možné? Jak jsi to dokázal?" Přešel ke mně a já ho objal kolem pasu. Zabořil jsem si nos do jeho bříška. "Slíbil jsem ti přece, už na začátku, že se tě nevzdám." Políbil mě do vlasů. "A jsi plnoletý, můžeš si dělat co chceš. Půjdeš se mnou?" Nadšeně jsem přikývl. "Ano." Pousmál se. "Tak pojď. Pomůžu ti sbalit." Pousmál jsem se a přikývl.

...

"Hej!" Vypískl jsem, když mě vzal do náruče. "No co. Musím si tě přece přenést přes práh." Našpulil jsem rtíky. "Ale já nejsem tvoje nevěsta!" Namítl jsem, ale on mé protesty nebral vážně. Prošel s námi dveřmi a pak spojil naše rty. Pousmál jsem se do jeho rtů. "Ale budeš tu se mnou bydlet. Už napořád." Zašeptal s úsměvem. "Ano. I když stále nechápu, jak jsi to udělal." Zamručel jsem. Když jsme odcházeli, čekal jsem, že otec bude naštvaný, vytočený a spíše mě vyhodil z domu, než, že by svolil. Ale my tam přespali, protože jsme nestihli zabalit a nic proti tomu neměl. Dokonce mě na rozloučenou objal! A nezapomněl mě upozornit, abych ho někdy taky navštívil! A největší šok bylo, když mi Kook cestou řekl, že bude znovu pracovat na trestním právu! "Prostě jsem mu jen vysvětlil, že by měl chtít tvé štěstí." Zamručel a postavil mě na zem. "Tak pojď." Vzal mě za ruku a otevřel dveře do obýváku. "Překvapení!" Zavřeštěla skupinka lidí a já už to nedal a rozbrečel se štěstím. Byli tu všichni!

Tak a je konec... Chápu, že je takový neočekávaný, ale jop, byl to trochu plán :D Snad mě neukamenujete a doufám, že se povídka líbila. Pravděpodobně tu ještě přibydou nějaké bonusové kapitoly od ostatních párů :)