Ty máš právo akorát na...

Bonus 1

NamJin

NamJoon

"Můžeš mi říct, o co ti zase jde?" Vešel jsem naštvaně do kuchyně. "Já už fakt nevím, jak si to představuješ." Hodil jsem na stůl papíry. "Odcházím do práce. Až se uklidníš, dej mi vědět." Zavrčel jsem. Evidentně neměl co říct. Chtěl jsem k němu přejít, ale pak jsem zavrtěl hlavou a prostě odešel.

...

"Ahoj." Jen jsem zavrčel na odpověď a svalil se na židli. "A jéje. Tak co se děje? Jin?" Vzal jsem si složku, co mi podal. "Nechci o tom mluvit." Začetl jsem se, ale pak jsem se zarazil. "Můžu u vás přespat?" Překvapeně se na mě koukl, ale pak se jen pousmál a přikývl. "Samozřejmě. Víš, že u nás máš dveře vždycky otevřený." Přikývl jsem. "Děkuju." Koneckonců HoSeok s Markem, byli jediní, kdo mi tak nějak zbyli. JungKook neměl čas při lítáním mezi tím svým štěnětem a našim šéfem. Jo. Jsem tak akorát k odkopnutí. "Seru na papíry. Dneska máme hlídku, ne? Tohle může počkat. Řídíš." Hodil jsem mu klíčky, vždycky jsem totiž řídil já a vydal se na policejní parkoviště. Věděl, kdy nemá cenu mi odporovat, nebo mě nutit mluvit a tak mě jen mlčky následoval. Byl jsem mu vděčný.

...

"Nemluv." Zarazil někoho Seok. Zrovna jsme dorazili na stanici a já si ještě ani nestihl svléknout. Podíval jsem se za sebe. YoonGi. "Ne jen mluv. Na mně stejně nezáleží. Svou práci ještě dokážu odvést." Zamračil jsem se na Seoka a sedl si. "Tak o co jde?" YoonGi pozvedl obočí. "Ty máš zase náladu..." Zamručel. "Jde o ten váš případ. Přihlásil se další svědek." Podal mi nějaký spis. Ah. Tenhle případ. "Nebyli jste tu, takže kluci pro obviněného zajeli, je ve vyslýchačce." Zabručel jsem a znovu se zvedl. "Fajn. Posvítím si na něho." Chtěl něco namítat. "Svou práci udělám." Zavrčel jsem na něho znovu a odešel. Věděl jsem, že HoSeok dorazí.

...

"Přestaňte to na nás hrát! Vidělo vás několik svědků!" Praštil jsem do stolu a prudce vstal. "Hej!" Vyskočil na nohy i HoSeok. "Co to s tebou je? Uklidni se." Vystrkal mě z vyslýchačky a zavřel za námi dveře. "Uklidni se, nebo bude ještě malér. Takhle ho nemůžeš vyslýchat. Skoro jsi ho praštil." Obvinil mě a měl pravdu. "Jdi dělat papíry. A dej si kafe, ať se vzpamatuješ. Já ho dovyslechnu radši sám." Protřel jsem si kořen nosu. "Fajn!" Zavrčel jsem a odešel z místnosti. Já se vnucovat nebudu. Nikam. "Dones mi kafe." Zabručel jsem na Marka. "Pls?" Dodal jsem, když se na mě vyčkávavě zadíval. Nakonec ale vstal a odešel. Přitáhl jsem si k sobě složky, abych vyplnil hlášení.

...

"Můžu si vzít na zbytek dne volno?" Vešel jsem k YoonGimu do kanceláře. Už zbývalo stejně jen půl hodiny do konce a já se tu nechtěl střetnout s ním. "Hm?" Zvedl ke mně hlavu a pak jí sklonil na hodinky na ruce. "Ale jo. Píšu ti půl hodinu dovolenou." Zamručel a já s kývnutím zmizel do šaten. Převlékl jsem se a došel k Markovi. HoSeok se ještě nevrátil z vyslýchačky. "Markie? Seok mi slíbil, že u vás můžu přespat." Naklonil jsem se nevině nad jeho stůl. "Já vím." Ujistil mě. "Mohl bych si půjčit klíče a jít napřed?" Chvilku mě tázavě sledoval, ale pak přikývl a vyndal klíče. "Chovej se jako doma." Vzal jsem si je. "Děkuju."

...

"Jsme doma." Ozvalo se ode dveří. "V obýváku." Zamručel jsem. "No jo, pohodlí." Zamručel Mark ve stejnou dobu, co jsem se zeptal: "Co tak dlouho?" Sundal si mikinu a přehodil jí přes křeslo. "Jen co jsi odešel, jeli jsme k přestřelce." Povzdechl si a svalil se do křesla. Přikývl jsem. "Sorry. Měl jsem tam být." Zavrtěl hlavou. "Neměl. A nemohl jsi to vědět." Odmítl. "Kdo je na řadě s vařením?" Zamručel neochotně přes opěrku. "Ty." Zavrtěl nad ním HoSeok hlavou. "Ale já to udělám. Odpočívej." Políbil ho na temeno. "No." Vmísil jsem se do jejich rozhovoru. "V kuchyni máte Bibimbap." Oba se na mě zděšeně podívali. "A máme vůbec ještě kuchyň?" Zavrtěl jsem nad nimi hlavou. "Z restaurace. Idioti." Znovu jsem se pohodlně opřel a sledoval televizi. "Dobře, dobře. Omlouvám se." Zamručel pobaveně HoSeok a odešel do kuchyně, aby se za chvilku objevil i s krabičkami. "Hele, tak co se děje?" Podal jednu Markovi a s druhou si sedl na zem. Povzdechl jsem si. "Neustále to samé." Zamručel jsem. Nechtěl jsem o tom mluvit, stejně se u nás neustále řeší to samé. "Neustále se mu něco nelíbí, neustále na mě vyjíždí." Zamručel jsem a posunul jsem se více do lehu. Převalil jsem se na bok a zabořil hlavu do polštáře. "A já to už nechci trpět. Je to čím dál čím horší. Připadám si jako boxovací pytel." Zamručel jsem. Ucítil jsem na zádech ruku. "Miluješ ho?" Zoufale jsem přikývl. O to to bylo horší. Kéž bych ho aspoň tolik nemiloval. Bylo by tak snadné odejít a na všechno zapomenout. Protože náš vztah evidentně neměl cenu. Neustále jsme na sebe akorát řvali. Už si ani nepamatuju den, kdybychom aspoň chvíli komunikovali normálně. O dotecích ani nemluvě. Kdy mi bylo naposledy dovoleno ho pořádně obejmout? Už to bude nejspíše nějaký měsíc. Natož ho políbit, říct mu, jak moc ho miluju... Žijeme vedle sebe jako dva cizí lidé. "Je mi to moc líto, Joonie." Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že mluví pravdu. "Nemusí. Dalo se to čekat po všech těch letech." Dalo se to čekat. Prostě jsem ho evidentně už omrzel. To se přece po tolika letech, co spolu jsme stává, ne? Uvědomil jsem si, že mám vlhké oči. Co? Já přece nebrečím... Nebrečel jsem od doby, co jsem vešel na základku, tak co to sakra je?