Ty máš právo akorát na...

26. kapitola

Se zasténáním jsem se natáhl a vypnul budík. "No veď jo..." zamumlal jsem a nechal ještě zavřené oči. Včera jsme usnuli celkem rychle, každý bezpečně na své straně postele. Proto mě teď udivilo, když mi konečně došlo, že je kolem mě obtočené něco těžkého a příjemně teplého. Usmál jsem se a pootevřel oko. Trochu víc jsem ho přikryl, protože tu bylo chladno a začal se mu probírat ve vlasech. Nakonec jsem se, ale stejně musel vykroutit a vstát. Opatrně jsem ho ze sebe sundal, abych mu neudělal nic s ramenem. Strčil jsem mu místo sebe polštář, aby se nepřevrátil a odešel z pokoje. Byla sice sobota, ale já jsem potřeboval zavolat jednomu klientovi a projít si ještě jeden případ. A byl bych rád, kdybych to stihl, než se probudí. Převlékl jsem se a po sprše, bez té bych nemohl fungovat a hygieně, jsem se zavřel v pracovně. Monty nahradil moji maličkost v posteli, takže ještě v pohodě vydrží, když míní ještě spát. Nejprve jsem vyřešil telefonát s Taeho otcem, protože už před půl hodinou přistál a já si byl jistý, že bude vzhůru. Dohodli jsme se, že klíče, nechá Taemu u souseda, než zase odletí. Prodloužil si kvůli tomu cestu na jinou konferenci. Pak jsem s povzdechem vytáhl složku že zabezpečené zásuvky. Prokázat nevinu člověku obviněného z vraždy nebylo nic jednoduchého. A tady to byl opravdu zapeklitý případ. Existovali svědci, kteří tvrdili, že to byl, ale bylo tam i dost nejasností a důkazů, že tam nebyl. Teď jen dokázat, že jsou svědci podplácení a důkazy nejsou koupené a zfalšované... Už jsme to řešili skoro půl roku a ještě jsme to nevyřešili.

...

Ozvalo se silné zaklepání na dveře. Ah. Je vzhůru. Měl bych jít s tím Montym! Uvědomil jsem si a vstal. Otevřel jsem kódem dveře. "Už jsi vzhůru." Usmál jsem se a zase je za sebou pečlivě zavřel. "Jasně, že jo. Už je dvanáct. "Jen jsem se chtěl zeptat, jestli vylezeš aspoň na oběd, když ne na snídani." Zavrtěl nade mnou hlavou. "Tolik?" To jsem se tak moc zabral do práce? "Jop." Souhlasil pobaveně. "Skočím rychle s Montym a něco uvařím." Ujistil jsem ho. "Klid, prosím tě. Monty je dávno vyvenčený a oběd uvařený." Protočil nade mnou oči. "Mohl bys?" Zvedl mast a já se usmál. "Jasně. Děkuju, že jsi ho vyvenčil." Usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě. Dlouze jsem ho políbil. "Hm.. to je lepší." Usmál jsem se, když zůstal bez dechu a odvedl ho ke gauči. "Sedni si." Jemně jsem mu ošetřil rameno, sem tam jsem mu někam vtiskl pusu. "Pojď se najíst." Usmál se, když jsem ho objal a vysmekl se mi. "Pomůžu ti. Měl si na mě zaklepat dřív. S tou rukou se ti muselo blbě vařit." Nandal jsem nám jídlo a vzal to na stůl. "Volal mi tvůj otec. Stavil se cestou na služebku doma. Nechal ti klíče u sousedky." Tae se zarazil v jídle. "Můžeš se vrátit domů." Usmál jsem se povzbudivě a nechápal jeho výraz.