Ty máš právo akorát na...

1. kapitola

"Ahoj, Jine." Pozdravil jsem strážníka u pultu. "Jdu za Kimem TaeHyungem." "Ale ahoj. Jop, vteřinku vydrž." Začal něco klikat do počítače. "Co provedl?" Zeptal jsem se ho rovnou. "Hm..." Začetl se. "Výtržnost se škodou na majetku a lehkým ublížení na zdraví. Rvačka na ulici." Schrnul to do dvou vět. "Jasně. Jeho specialita." Klepal jsem prsty do pultu. "Vyslíchačka číslo dva. Je tam s ním NamJoon." Nasměroval mě, když to našel. "Jasně, díky." Odešel jsem k výslechovým místnostem a rovnou se zastavil před dvojkou. Zaklepal jsem na okno. "No nazdar. Co ty tu?" Vyšel NamJoon. "Najal si mě jeho otec." Útrpně jsem si povzdechl. "Neříkej mi že..." Zarazil se, když viděl můj pohled. Jak mě může podezírat, že jsem jako ostatní? "Co mu hrozí?" Zadíval jsem se přes okno na toho idiota. Klidně se tam houpal na židli, nohy na stole. Na pěst. "No, vzhledem k tomu, že díky jeho otci je bez záznamu." Bylo na něm vidět, že mu to je u tohohle spratka proti srsti. "Tak mu nehrozí víc, než si to odpracovat, aby zaplatil škodu a ošetření." Kývl jsem. Jasně, že ne. Ale to pro tentokrát stačí. "Fajne. Vyplň o tom papíry. Přijdu to podškrábnout. Vyber mu nějakou moc pěknou práci." Zašklebil jsem se a vešel do dveří. "Ty nohy dolů!" Vyštěkl jsem na něho, ale jeho to nijak netrápilo. Srazil jsem mu je, takže spadl. "Co to sakra děláš?!" Zavrčel a vyskočil hned na nohy. "Vykat!" Zavrčel jsem na něho. "Jistě. Další právník, který si nahrabe na mém otci... A ještě by chtěl úctu." Posměšně se ušklíbl. "Však ono ti sklapne. Jdeme!" Ukázal jsem mu ven z místnosti a nechal ho jít přede mnou. Už to znal. Sám se zastavil u Joonova stolu. "Hm... Tady." Vyhrabal papír z toho bordelu a podal mi ho. "Jak jsi to za takovou chvilku stihl zabordelit?" Povzdechl jsem si nad ním a zadíval se na vyplnění. "Hm... To by šlo." Zamručel jsem a hodil jsem tam svůj podpis. Další jsem hodil na druhý papír co mi podal. První jsem mu vrátil a ten druhý, o výkonu práce, jsem vtiskl do ruky tomu spratkovi. "Ahoj!" Zamával jsem klukům už za odchodu. On mi nestál ani za to pozdravení. "Co to sakra je?!" Vykřikl a trhl mi za rameno. "Ponaučení. Jednou musíš pykat za to, co děláš. Jsi dost starý na to, abys vzal zodpovědnost za své činy." Vytrhl jsem se mu a zkroutil mu ruku. "A už na mě nešahej." Varoval jsem ho a odešel. "To si s tebou otec ještě vyřídí!" Bylo poslední, co jsem slyšel, než jsem nastoupil do auta.