Ty máš právo akorát na...

27. kapitola

"Co se děje? Nejsi rád?" Tae měl sklopenou hlavu a mlčel. "Nechceš jít domů?" Jen dál zíral na svůj talíř. "Musíš tam." Chtěl jsem mu prsty zvednout bradu, ale on se vyhnul a zamračil se na svůj talíř. "Přestaň!" Zavrčel jsem na něho. "Mohl bys mě laskavě poslouchat?" Zvedl hlavu v očích slzy. "Musíš tam. Odvezu tě. Vyzvedneš si klíče." Mračil se v očích slzičky. "Půjdeš domů. Budeš tam dělat cokoliv co normálně doma děláš." Chytl jsem ho za bradu, aby ji znovu nesklonil. "Ale chci, abys byl přesně ve 2 pořádně sbalený a hlavně, aby si měl občanku. Nehodlám dál riskovat, že ji nebudeš mít, až ji po tobě chtít budou. Jasný?" Popotáhl. "Sbalený?" Pustil jsem ho. "Ano. Máš tu hrozně málo věcí a můj šatník nějak zhubl, i když si nejsem jistý, že bych ti krom mikiny něco půjčoval."  Zatvářil se provinile, ale stále zmateně. "Takže... Mě nevyhazuješ??" Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Samozřejmě, že tě nevyhazuju." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Odsunul jsem se od stolu a on pochopil. Obešel ho a sedl si mi na klín. "Musím si něco zařídit v práci, ale ve dvě se pro tebe vrátím. Vím, že jsem říkal, že se o tebe přes víkend postarám, ale bohužel si musím něco zařídit. Ale ve dvě hodiny si tě vyzvednu a můžeš se mnou zůstat, než se vrátí tvůj otec." Slíbil jsem mu. "A co pak?" Zastavil mě, když jsem se skláněl pro polibek. Usmál jsem se. "Tady budeš mít vždycky otevřeno, ano? Kdykoliv budeš chtít, nebo potřebovat, vždycky tě moc rád uvidím." Ujistil jsem ho a políbil ho do vlasů. "Ale byl bych rád, aby jsi dodržoval aspoň nějaká pravidla." Tázavě se na mě podíval. "Chci abys chodil poctivě do školy a žádné rvačky či jiné oplýtačky se zákonem." Čekal jsem na odpověď a on se usmál. "Dobře. To zvládnu." Připustil. "Ale můžu tu občas o víkendu zůstat?" Usmál jsem se. "Můžeš tu zůstat kdykoliv, kdy ti to otec dovolí. Klidně i přes týden. Jsem pan svého času víš, klidně můžu přijít o hodinu déle a hodit tě do školy." Sklonil jsem se a konečně si uzmul jeho rty.