Ty máš právo akorát na...

Bonus 5

O dva roky později:

YoonMin

JiMin

"Kde je?" Netrpělivě jsem znovu vyhlédl z okna. "Klid, Minie. Psal přece, že se zdrží." Nahlížel jsem z okna. "Ale to už jsou dvě hodiny!" Namítl jsem zoufale. "Co když se mu něco stalo?" Ucítil jsem kolem sebe paže. "Jsem si jistý, že je v pořádku a za chvilku bude u tebe." Otočil jsem se a zkoumavě ho přejel pohledem. Přivinul jsem se do jeho náruče a zabořil si obličej do jeho hrudi. "YoonGi?" Zvedl jsem hlavu po pár minutách, když na příjezdové cestě parkovalo auto. Povzdechl jsem si. Jenom Joon... Znovu jsem se schoval do Jinovi hrudi. "Copak? Vždyť už ho tu máš." Nechápavě jsem se podíval znovu z okna a opravdu. YoonGi vystoupil spolu z Joonem z jeho auta. Proč přijeli spolu? Jin mě pustil a já se rozběhl ke dveřím. Rozrazil jsem je a vběhl mu do náruče. "Ou, kotě. Porazíš mě." Zavrtěl nade mnou hlavu, ale přivinul si mě k sobě. "Hrozně si mi chyběl." Políbil mě do vlasů. "Omlouvám se, že jsem se zdržel. Ale odešlo mi auto. Psal jsem ti." Přikývl jsem. "Vím, že jsi psal. Bál jsem se. Nejel jsi tak dlouho..." Zvedl jsem k němu pohled. "Já vím. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit." Přikývl jsem a natáhl se, abych spojil naše rty. Tak moc mi chyběla jeho blízkost, vůně, jeho rty... On celý mi chyběl. "Už mě neopouštěj." Varoval jsem ho. Týden bez něho byla hrozně dlouhá doba. "Promiň, kotě. Už nikam nepojedu." Slíbil mi a já věděl, že mu můžu věřit. "Ale ty pojď dovnitř, než onemocníš." Všiml si, v čem jsem oblečený. Ale mě to bylo jedno. U něho v náručí mi bylo teplo. Konečně jsem se zase cítil kompletní a v bezpečí. Vzal si mě do náruče a odnesl mě do domu. "Jine, podej mi prosím nějakou deku." Jin se na nic neptal, prostě se rozešel nahoru. "Ne, že mě pustíš." Varoval jsem ho, když pouze skopl boty a přešel se mnou ke gauči. Pousmál se a sedl si se mnou ke gauči. "Neboj." Ujistil mě a posadil si mě na klín. Pomohl jsem mu aspoň rozepnout bundu, než jsem se na něho natiskl. On si jí sundal a pak se konečně jeho paže zase omotali kolem mě. O pár vteřin později mě navíc zachumlal do deky a já spokojeně zamručel a začal mu usínat v náručí.

...

"Yoonie?" Protřel jsem si očka a posadil se. Zklamaně jsem se rozhlédl. Byl jsem stále u Jina na pohovce, ale YoonGi nikde nebyl. Nechal mě tu? To proto, že jsem usnul? Proč mě nevzal sebou? "Tady jsem, mládě." Vykoukl z kuchyně. "Myslel jsem, že budeš nějakou dobu spát." Přešel ke mně a upravil kolem mě deku. "Já myslel, že jsi odešel." Zavrtěl hlavou. "Bez tebe? To je nesmysl." Vyzvedl si mě do náruče. "Pojď. Měl by jsi se taky najíst." Políbil mě do vlasů a přenesl mě do kuchyně. "Ahoj." Špitl jsem. Byli tu dokonce i Tae s Kookem a Mark se Seokem. Nechal jsem se položit na židli vedle YoonGiho. "Děkuju." Pousmál jsem se na Jina, který přede mne postavil talíř. S chutí jsem se pustil do jídla. Miloval jsem jeho kuchyň, ale tenhle týden jsem si jí vůbec neužíval. No, konečně se mi vrátila chuť. "Boží." Zamručel jsem spokojeně a k dokonalému štěstí pomohla YoonGiho ruka na mém stehně. Miluju to. "Chceš tu ještě zůstat? Kluci tu budou spát a Jin se ptal, jestli zůstaneme taky." Poukázal na mého bratra, který zbystřil. Zamyslel jsem se. Na jednu stranu jsem chtěl jet hrozně domů. Přece jen mě lákala představa, že se přitulím k Yooniemu, který tam bude jenom můj. Neviděl jsem ho týden! Potřeboval jsem s ním být, potřeboval jsem ho cítit, potřeboval jsem jeho. Ale na druhou stranu... Byl jsem tu u Jina týden a chodil jsem po domě spíše jako mrtvola... Zasloužil si, abych s ním taky někdy doopravdy byl. I v myšlenkách... "Na sebe máme celé svátky." Připomněl mi YoonGi a já se pousmál. "To je pravda." A budou to krásné svátky v jeho náručí. "Přespíme tu." Usmál jsem se na Jina. Jeho úsměv se konečně rozšířil. "Super!" Vyskočil ze židle. "Tak já udělám něco na zobání k filmu?" Všichni jsme souhlasili. "Jen pokud bude k dispozici, i nějaká flaška." Špitli NamJoon s YoonGim současně. Oba jsme se na ně překvapeně zadívali. Uchechtli se. "Děje se něco?" Přelezl jsem si k Yooniemu na klín a starostlivě zkoumal jeho tvář. "Nic se neděje." Ujistil mě a chytil mé ruce, které obemkly jeho obličej. Políbil mě na prsty. "Jen to školení bylo opravdu únavné." Vysvětlil a položil si hlavu na moje rameno. "Jsem... Jsme." Opravil se i na NamJoona... "Naprosto psychicky vyčerpaný." Pousmál jsem se a prohrábl mu vlasy. "To bude dobré. Teď si odpočinete." Přes svátky se jejich okrsek naštěstí zavírá, protože tam bude probíhat rekonstrukce. "Jo, to se někdo má." Zamručel Kook, opírajíc se do židle. "Taky bych se tak chtěl mít." Zamručel. "Promiň." Špitl jsem. Na rozdíl od něho jsem měl přes svátky volno. Zavrtěl hlavou. "To není tím, že máš volno, prostě je těch případů nějak moc." Přikývl jsem. Od doby, co se Taeho otec uklidnil a on se vrátil ke svému právu, byl sice mnohem spokojenější, s Taem po boku, mu to šlo samo od sebe, ale k blížícím se svátkům se vázali častější spory, které se táhly ještě daleko po svátkách. "A Kyojin?" Zeptal se Seok. "Ten je v dobrých rukou." Ujistil ho Kook. "A já mám tak šanci se ožrat s vámi." Tae ho praštil, ale nijak neprotestoval, naopak se zvedl. "Pomůžu ti Jine." Navrhl bráškovi a já vyskočil z YoonGiho klína. Jsem hrozný brácha, fakt že jo. Sklonil jsem se a políbil jsem Yoonieho na tvář, než jsem přešel k lince. "Taky ti pomůžu." Vyfasoval jsem práci, u které se nestalo, že bych se zranil, nebo něco spálil. Ostatní se mezitím odebrali do obýváku.